Otakar Ženíšek

„A ten pan Jiskra potom v tom sedmapadesátém roce mně v té době říkal, než umřel, že šel za nimi na ten jejich ,veřejný dům‘. Já tak říkal tomu národnímu výboru, protože tam se nic nedělalo, tam se dělaly oslavy a tam byli ,oni‘ – ta v tehdejší době vzniklá vládnoucí třída. Tak k nim šel a říkal: ,Prosím vás, vemte si to, vždyť já už jsem zničenej, já už opravdu nevím kam.‘ A byl to silnej člověk, velmi schopnej motoricky, a pracovně snad ještě víc. Protože já jsem k němu chodil potom, když už mě bylo tak těch deset let, a jezdil jsem s ním v těch strojích nebo na strojích tak, že jsme jezdili, sekali jsme třeba píci dobytku, který byl pod tím JZD [Jednotné zemědělské družstvo] Chodov. A potom, když to trochu oschlo, tak jsme šli v těch žních sekat spolu. Já vždycky za čtrnáct dní jsem si tam vydělal 120 korun, tak jsem si koupil do školy kalhoty a svetr. Ale táhlo mě to tam domů. Takže tím, že jsem byl činorodý a netoužil jsem jít – protože děti šly přes to pole, co jsme sekali s panem sousedem, mým oblíbeným Jiskrou, tak oni se šly koupat, večer šly zpátky – a my jsme sekali, dokud nespadla rosa. A když už to nešlo sekat, tak jsme tím sekali obilí a já jsem seděl na vazači. Tak to byly takové mé dětské doby, kdy jsem se byl schopnej k tomu vracet, z čeho jsem vlastně byl.“

„To jsem prožíval obrovsky intenzivně. Dokonce jsem se přiboural nad Václavským náměstím, protože v tom nadšení mě odřelo takový malý… Avie mě odřela, auto osobní, protože to byl chaos. Teď policajti nevěděli, jak se mají chovat, takže na vás třeba křičeli: ,Jak se to chováš, já tě zabiju!‘, na mě křičel do okna auta. Ono tam bylo napětí, ne, že nebylo. Já jsem tam chodil denně, na Václavák. Pak už jsme se tam nevešli, protože Václavák byl plnej. Lidi se tam nevešli z těch přilehlých ulic, jako byla Opletalova, Jindřišská a Vodičkova, tak se řeklo, že se jde na Letenskou pláň. Tak tam samozřejmě jsem také byl, s rodinou. To byla doba krásy, to uvolnění, to člověk nezapomene do smrti. Protože to byla obroda, ta, která už měla nastat, kdyby nás nepřepadli ti, jak někdo bohužel říkal, že jsou dobrý. Tak kdyby nás nepřepadli, tak to za dvacet let tehdy skončilo. Takhle se to protáhlo na čtyřicet šest let.“

„Jsem chtěl zmínit ohledně té vývěsky, té skříňky u stanice autobusu, otočce na Chodově, kde vyvěšovali – to byla tabule hanby, takhle nějak to nazývali – a tam psali, jak můj otec špatně hospodaří, jak neplní kontingent dle jejich představ, aby odevzdával ty výpěstky, buď od živého, nebo od rostlinného, aby poštvávali lidi proti sobě. ,Podívejte se, on se o vás nestará, a má se o vás starat jako hospodář…‘, a takhle. Tak z toho důvodu jsme se zadlužili, protože jsme to museli doplácet, když už byl otec zavřenej. A byly to takové těžké chvíle, kdy vlastně se o tom špatně hovoří, protože ty vzpomínky jsou velmi krušný.“