„Já jsem byl zvyklý, když jsem dělal s umělci, že oni nastudují skladbu, my ji natočíme, a když se jim to nepovede, tak jim to natočíme třeba ještě jednou, a když se jim to ještě nepovede, tak jim třeba natočíme ještě druhou půlku. A z toho se sestříhá výsledný snímek. A jak se měnila technologie s nástupem počítačů a editačních střihových programů, které dovolují to postříhat třeba po notách, tak se stávalo, že ti muzikanti nepřišli tak dobře připravení, ale využívali toho, že ten počítač za ně všechno udělá. A začalo se točit po kouskách. Natočili čtyři takty, tam se spletli, tak se vrátili o takt, natočili další čtyři takty. A pak se to celé postříhalo a já to nesnáším. Protože když se to postříhá, tak je to technicky naprosto dokonalé, ale já to nemůžu poslouchat, protože to ztrácí ten celý oblouk.“
„Ti staří zvukaři už to nechtěli dělat. Říkali – to neumíme a už se to nebudeme učit. Takže já jsem měl volné ruce a mohl jsem tam dělat, co jsem chtěl. A když si třeba představím, že jsem točil varhany – jedny z prvních – v chrámu svatého Jakuba v Praze a že jsem tam stěhoval ten veliký mixážní stůl a veliký těžký magnetofon, tak to si teď už nedovedu představit. Nebo jsem točil celou činoherní část operety ve Dvojce, která nebyla vybavená na to stereo. Takže jsem tam měl sice už stereofonní magnetofon, ale dva mixážní stoly. Každý byl jiný, a dokonce i ty dvě bedny – jedna byla malá a jedna velká. No, tak tím jsme začínali. A já občas si ten starý snímek vytáhnu, a je to zajímavé – ono to hraje docela hezky.“
„V Jičíně je jedna taková výstavní ulice, jmenuje se Husova třída – teď je to pěší zóna – a tam nás pozvali se školou a vím, že tam byl obchod nějakého živnostníka a tam bylo vystavené za sklem, co všechno nepřihlásil a co našli u něj ve sklepě. Tak jenom si pamatuju, že tam byly asi tři štůsky nějaké látky, pak myslím dva pytle mouky, a to, co mně utkvělo v paměti, byl kameninový hrnec se sádlem. A nás poučili ve škole, že to on zatajil, to neodevzdal lidu, takže o to ten lid okradl. A já jsem chtěl vysvětlení k tomu a rodiče řekli, že mi to řeknou později…“
„Já jsem si dal přihlášku na vysokou školu. A tam mě nevzali, protože holt v tom byla ta teta z Ameriky. A naši měli známého na technice a ten zařídil to, že otevřeli takzvaný nultý ročník, a to bylo v době, kdy se stavělo České vysoké učení technické v Dejvicích. A tak jsem se dostal do toho nultého ročníku a obsluhoval jsem betonárku, míchačku. Tam jsem byl od osmi do půl páté a v pět jsem chodil na přednášky. Tak si umíte představit, jak to asi pak vypadalo. Když jsem udělal pět kubíků betonu, malty a pak jsem chodil na přednášku. Jenže toho milého známého pana profesora vyhodili, a tak vlastně zrušili celý ten nultý ročník. Mě přeřadili do Poděbrad a tam mě dali mezi ty normální studenty. A to já už jsem nezvládl, takže jsem tři roky strávil zbytečně na vysoké škole.“
Tomáš Zikmund se narodil v únoru 1944 v Jičíně. Od dětství se zajímal o techniku a zejména o rozhlas jako médium. Rodina poslouchala především o nedělích a svátečních dnech rozhlasové vysílání a vybírala si hlavně koncerty klasické hudby. Na přelomu 40. a 50. let začal Tomáš Zikmund v Jičíně navštěvovat jedenáctiletku, později gymnázium. Během těchto let už projevoval velké zaujetí a talent pro technické obory. Na vysokou školu nebyl přijat z kádrových důvodů (jeho teta emigrovala před únorem 1948 s celou rodinou do USA), ale ke zvukařskému řemeslu se dostal během vojenské služby u tankového pluku v Milovicích ve středních Čechách, kde byl zvukařem posádkové hudby. Hned po vojenské službě nastoupil jako natáčecí technik a později zvukový mistr do Československého rozhlasu, kde působil až do roku 2016. Je průkopníkem digitálního natáčení v rozhlasu, spolupracuje s HAMU, kde učí studenty v oboru mistr zvuku, v Českém rozhlasu vedl oddělení elévů. Jeho životním dílem je nahrávka všech dostupných varhanních nástrojů Čech a Moravy, kterou realizoval od roku 1989.
