Eveline Vekhambura Živec

„Když jsme přiletěli sem, zase jsem byla překvapená, protože poprvé jsem viděla suchou zemi. Poprvé. Protože Angola byla strašně zelená, Zambie byla zelená, Česko bylo zelené. Najednou přilítávám tam, vidím stromy tam, stromy tam, jako sucho jak nic. Takže tady vím, že nebylo něco příjemného pro moji duši asi, jak jsem ji znala. Takže to je jedna věc, jako víš, vnímáte, jako když se s vámi... Něco se mnou nesedělo. Spíš takhle bych řekla. To byla první věc jako.“ – „Protože vy jste byla v Namibii poprvé, že jo?“ – „Jo, to bylo poprvé.“ – „Protože byste se vracela do vlasti...“ – „A nezapomeňte, že jsem očekávala, že budem, že to bude džungle jako v pohádkách, jako Tarzan. A pak tohle, tak jsem se cítila docela ošizená.“ – „Jako, vy to trošku zmiňujete, ale zkuste mi víc popsat, jak jste to cítila. Vy jste zmiňovala před chvilkou kulturní šok, že jste zažila. V čem to bylo?“ – „Ten kulturní šok, že je spíš v tom, když jsem přišla do styku s lidma. To není, jako by... jako to, co jsem vám řekla, to je poprvé, když jsem viděla jakoby fyzicky tu zem. Jakoby kde jsme přiletěli. Ale ten kulturní šok spíš se týká vztahů s lidma. V tom byl ten... normy, jak se věci dělaly, jak se mluvilo, co se pokládalo, že se má – nebo nemá – říct. Jako protože z Česka, dá se třeba říct, byli jsme hodně svobodní jako se vyjadřovat. Jako já si nepamatuju například, že jsi něco řekla přes vychovatelky a řekly něco jakoby: ‚No, takhle se s dospělýma nemluví.‘ Nebo takové věci. To si nepamatuju. Takže ne že by nás nebylo učeno jakoby mravy, jak mluvit s dospělými nebo tady to, ale tady to začalo být strašně striktní. Na všechno je pokládaný důraz. Jo, když před dospělým musíš udělat tady to, musíš se takhle klanět, musíš, musíš, musíš, musíš. Prostě najednou už jsem nebyla zvyklá na tady to. Takže to se mnou nějak nesedělo.“