major František Živěla

„Tak já bych bejval neměl službu těžkou v tý cizinecký legii, já jsem tam byl vybranej do sportovního oddělení, poněvadž jsem ovládal několik sportů. To nestačilo říct: já to hraju nebo já to umím. Dělaly se talentový zkoušky. V tom začátku, když jsme byli vybraní podle toho, co se kdo hlásil, já jsem vyběhl na hřiště, ještě jsem si nekopl ani do míče a adjutant šéf už na mě řval: ,Ven!‘ Jsem si povídal, tak asi je to špatný. No ne, to už on asi viděl, jak jsem se k tomu stavěl, že to ovládám. A byl jsem okamžitě vybrán do mančaftu. Za hodinu nebo za dvě po tom výběru už jsem byl zařazenej do mančaftu, kdy jsme hráli fotbalovej zápas. Už jsem tam měl punc. Taky když jsem přišel do výcvikového střediska do Saidy, byli jsme tam dva Češi zařazený, tak jsme hráli za mužstvo cizinecký legie.“

„Když jsem přišel do Anglie, neuměl jsem ani jedno slovo. Člověk nabalil nějakou tu známost, přítelkyni. Teď jsme se rozdvojili, odjeli do nějakýho speciálního kurzu, tak začalo dopisování. Sem tam nějakej ten Žid, co tam byli mezi náma, ty uměli anglicky. To je zajímavý. Tak pomocí těch kluků jsem se naučil číst a psát. Poněvadž když jsem měl nějakou tu holku, tak jsme si začali dopisovat. Začalo to opisováním, kámoš mi to přeložil foneticky a tak dále. Tím pádem jsem se naučil anglicky číst a psát.“

„Měl jsem rád sport. Začínal jsem fotbalem v SK Židenice, bývalý, dneska Brno, teda už nevím, jaký oni mají dneska titul. Býval to SK Židenice, to byl přední brněnský fotbalový klub. Tam jsem hrál jako dorostenec. Taky jsem hrál hokej, ještě z toho mám nějaký fotky. To bylo DTJ Brno 1, Dělnická tělocvičná jednota Brno 1. V důsledku toho, že jsem ten sport měl rád a tehdy ještě nebyly u nás zimní stadiony, tak jsem kontaktoval HC Poprad. To byl tehdejší přední hokejový mančaft. Tehdy nebyly ještě umělý stadiony, jenom LTC v Praze. Tak v důsledku toho, když jsem šel na vojnu, tak jsem si podal žádost do Popradu a současně jsem hlásil přestup do Popradu. Později se ten HC Poprad přejmenoval na HC Tatry a sídlo bylo ve Smokovci na Štrbském plese. Poněvadž tam začínala brzo sezona. HC Poprad chodil trénovat už v listopadu na Spišská plesa nebo tam nahoru někam až pod Lomnickej štít, protože tam už ty jezírka byly zamrzlý, tak tam už se v listopadu dalo bruslit. To byl důvod, proč já jsem se pustil do toho Popradu.“

„Cizinecká legie, to byl tvrdej život. Tam žádný malování. Jenomže, kdo už byl vycvičenej voják z domova jak já, tak byl trošku zvyklej na ledacos, tak mně osobně to nedělalo potíže. Prostě, kdo šlapal brázdu v cizinecké legii, tak to měl bez problémů. Ovšem kdo by tam bejval chtěl vystrkovat růžky nebo neposlouchat, tak špatně dopadl. Tak hned byla basa a mohlo to dopadnout aj tak, že šel do Kolombešáru na pár měsíců.“ Tazatel: To bylo nějaké proslavené vězení? – „To byl takovej trestnej tábor na hranici Sahary. Patřil té cizinecké legii. To už byl takovej tvrdej stupeň věznice cizinecké legie.“

„Já jsem původně nemínil jít dělat příslušníka pozemního stavu letectva, já jsem myslel, že půjdu jako radista, střelec, navigátor nebo dokonce do pilotky. Jenže jak tam přišli ti emisaři, ti už měli své instrukce. Když se ptali, kde jsem pracoval a tak dále, já jsem řekl, že jsem byl u policie, ale před tím jsem pracoval v brněnské zbrojovce. Jak jsem řekl zbrojovka – šups a už jsem byl vybranej. Asi po čtrnácti dnech nás vybrali, odjeli jsme tehdy tuším do Meltshaw(?). Bylo tam asi pět tisíc příslušníků letectva na školení, jak holky, tak kluci. Tak jsme tam šli do školy, tam to rozdělili, zbrojíři, mechanici, radisti. Já jsem dělal zbrojařskou školu. Asi po osmi měsících jsme byli zařazeni k jednotkám. Já jsem se dostal k 310. stíhací peruti.“

„Tak zkrátka měli jsme letět na tu Prahu. Přezbrojili nás. Dostali jsme Sten guny. My jsme si na ty hlavně udělali pažbičky dřevěný, poněvadž normální Sten gun byla jen ta trubka. To bylo pro parašutisty. Ale pro lepší držení bylo lepší, když se tam udělala ta pažba. To jsme udělali během jednoho dne. To datum nevím, měli jsme na tu Prahu letět. Vybavení všecko. Přiletělo tam osmnáct nebo devatenáct Harrow. To byly takový lehký bombardéry dvoumotorový, používaly se potom většinou na přepravu parašutistů a pozemního personálu. My jsme s nima hodně lítali, když jsme byli přemísťovaný z letiště na letiště. Něco šlo po ose a takzvaná advance party, abysme tam byli dřív než mašiny. Ta nejnutnější obsluha mašin, zbrojíři, mechanici a tak dále, tak nás posílali těma Harrowama. Na tu Prahu jsme taky měli letět Harrowama. Vybavení, připravení, všechno, automaty, granáty. Deset minut před startem, mašiny už stály na ranveji – operace zrušena. Tak jsme se museli vrátit. To bylo právě v šest hodin, bývaly zprávy na BBC, tak za deset minut šest to bylo zrušený. Přišli jsme všici naštvaní – tak jsme byli hloupí, že jsme se ještě v posledních minutách války chtěli nechat zabít. Prakticky to tak vypadalo. Pak jsme se dozvěděli, že si to Rusové nepřáli.“