Prof. MUDr., DrSc. Eduard Zvěřina

* 1937

  • „Já jsem nesměl tedy být docent, profesor a tak dále. Ale napsal jsem knížku, monografii o tom poranění nervů. Naše republika se díky této knížce stala jednou z prvních, kde pacienti byli správně ošetřováni. A spousta pacientů byla léčena, to byly stovky, to víte, ta knížka nevznikla za rok, my jsme operovali, vlastně až několik tisíc pacientů jsme vyšetřovali elektromyograficky. A ta monografie, to vlastně byla bomba. Vyšla v češtině, ještě když jsme ji psali, tak mi řekli, protože utekl do zahraničí jeden z velkých iniciátorů tohoto pokroku docent Škorpil, tak mi bylo řečeno, že musím vymazat jeho jméno z té monografie. To byly takové nesmyslné akce. No a já jsem to musel jaksi slíbit, že teda jinak ta knížka nevyjde, to byla ještě jednání o tom, když byla v rukopisu. Já jsem se tvářil, že to moc nejde a tak dále. No dopadlo to tak, že Škorpilovo jméno je v té knížce alespoň stokrát a vyšla, ale jenom v té češtině. No a ta knížka když vyšla, tak už byla spousta operovaných pacientů, byla to odborná bomba. Možná řekněte, jak se ta kniha jmenuje? Jmenuje se Poranění periferních nervů a je to první monografie u nás a byla to první monografie na světě o této nové metodě.“

  • „Třeba v roce šedesát tři, to si pamatuju, protože to bylo velmi zajímavé, ve Světech sovětů vyšlo, že sovětský odborník – jeho jméno není důležité – nahrazuje speciálně nervy kovovými kousky nebo kovovými nervy. No chtěli na mně, z toho tisku a tak dále, abychom to používali, abychom tomu dali gloriolu. Byla to taková, to se nedá jinak říct, taková biologická kravina, že to nemohlo napadnout nikoho. A když jsem to vysvětlil těm novinářům a chtěl jsem to samozřejmě publikovat, aby lidi věděli, abychom všichni věděli, čím nás krmí, tak samozřejmě ten můj názor nikde publikován nebyl, utichlo to. Pak podobné věci přišly v období nejenom té normalizace. Představte si, že se epilepsie, ty záchvaty, se u nás operovaly dokonce takzvaným podchlazením člověka. Že se mozek podchladil. No a my jsme to dělali relativně velmi pokrokovou metodou, ale pak jsme se dozvěděli, to byla osmdesátá léta nebo ještě předtím, že Sověti vymysleli lepší metodu a že se to máme jít naučit. Bylo to panoptikum, protože na lékařské fakultě v posluchárně přivezli přístroj, který si ještě dodnes pamatuju, jmenoval se Cholod I, a pak byl Cholod II. A Cholod I byl, že jako v oficíně se pacient… a teď nám to předváděli. Pacient dal hlavu, zaklonil ji jako v oficíně, když vám myjí hlavu, a polévali vás ledovým roztokem. Všichni jsme se smáli. A Cholod II byl ještě lepší systém, že do toho systému byla vsunutá lednička, která to jako ochlazovala. No takové věci nám předváděli, to si dodnes pamatuju, tu panoptikální situaci. Laser I, Laser II, laser sovětské výroby. Přivezli to do ÚVNky a bylo to takové monstrum, taková pavéza, která když jela po chodbě, tak to řachtalo, a bylo to tři metry vysoké a plechy kolem toho byly. A byli svoláni novináři, že se bude předvádět laser sovětské výroby, kterým máme operovat pacienty. A výsledek byl, že na operačním sále se udělal takový amfiteátr, lavičky, tam si sedli novináři, pozvaní lékaři a tak dále. A že se bude tím laserem operovat králík. Králík byl uspaný, byl na prkénku a teď ten sovětský lékař nám měl předvést, jak udělá řez na vyholeném břiše. A zajímavé bylo, všichni jsme dostali brýle, a říkali nám: ,Eto očeň opasno (Je to velmi nebezpečné). Musíte si vzít brýle, aby vám ten laser nepoškodil zrak.‘ No tak jsme si všichni vzali brýle a teďko ta pavéza, ten laser, ten operatér stisknul tlačítko a ozvalo se: ‚Brrr!‘ Celá ta pavéza se zatřásla jak středověký rytíř, a nic se nedělo. A pak najednou znova a pak ‚Brrr!‘, ozvala se obrovská rána, z králíka nezbylo nic a všichni jsme byli potřísnění, ne potřísnění, ale pokálení s odpuštěním hovnama. Jinak se to nedá říct. Zelenýma hovnama z toho břicha toho králíka. A z králíka nezbylo nic.“

  • „Samozřejmě ta dvacetiletá normalizace byla strašná. My jsme dostali zákaz jakéhokoliv dopisování do zahraniční, to znamená do toho Holandska. Museli jsme zpřetrhat všechny vazby na Západ, jak písemné, ale dokonce, což bylo pro mě skoro tragické, my jsme nesměli publikovat v zahraničních časopisech. To znamená, já jsem v té době byl strůjcem zcela nového směru léčení poranění periferních nervů, samozřejmě nebyl jsem sám, byla nás ve světě celá parta. Ale já jsem napsal první monografii o poranění periferních nervů, takzvanou metodou s mikrochirurgií, říká se tomu tension-free suture, steh nervů bez napětí pomocí autotransplantátů. A ta monografie, bohužel, je jen a jen v češtině, protože já jsem nemohl publikovat v angličtině, a to je moje ztráta. Celou tu mikrochirurgickou éru, která ve světě vznikala, tak tu jsem vlastně rozvíjel na klinice, a věřte tomu, že hodně sám jsem ji rozvíjel jako self-made man, protože jsme neměli žádné kontakty. Ale přesto jsem měl takovou zvláštní cestu přes Vinko Dolence, přes televizi, přes Jugoslávii, a tak dále, takže my jsme přece jen nějaké kanály měli, ale bylo to všechno, vlastně se dá říci, ilegální. Takže já jsem byl trošku informovaný. Někteří straníci a ti, kdo pomáhali normalizačnímu procesu, tak ti takovou restrikci neměli, ale v té armádě to bylo velmi tvrdé.“

  • „Představte si, že při operacích mozku, nervů se prostě… nebyl mikroskop, prostě normálníma očima se operovalo, byla to takzvaná klasická neurochirurgie. A na zvířatech se vyvinula – v té Akademii věd, s kterou jsem spolupracoval ještě před maturitou, potom s tím Škorpilem a tak dále, Česká lékařská akademie, Fyziologický ústav – tak tam se mozkové funkce studovaly elektrofyziologicky. Že se snímaly potenciály z nervů, zjednoduším to. A my jsme s tím Škorpilem tuto techniku ze zvířat převáděli do klinické aplikace u pacientů. Takže my jsme třeba operovali, představte si to, třeba někde v zadní lební jámě, tam jsme dráždili nějaké struktury a měli jsme napíchnuté jehličky v obličeji ve svalech a mohli jsme šetřit ten nerv, protože jsme věděli, kdy ho poškozujeme, kdy ho nepoškozujeme. Je to takzvaná peroperační neurografie, můžeme to nazývat různě, je to prostě klinická elektrofyziologie, dneska je to samozřejmost a je rozvinutá obrovským způsobem. A nám to umožnilo získat ne od zvířat určité údaje, ale už u lidí. Takže už v roce šedesát tři dokonce, šedesát čtyři, šedesát pět jsme stanovili rychlost vedení nějakých drah, nějakého sympatiku člověka, což je první práce na světě, a to vzniklo u akademika Kunce v těchto laboratořích.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 19.06.2018

    (audio)
    délka: 02:00:26
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Režim za mě neměl náhradu

Na vojenské akademii.
Na vojenské akademii.
zdroj: archiv pamětníka/sbírka Post Bellum

Eduard Zvěřina se narodil 27. února 1937 ve Vraném nad Vltavou, kde jeho otec, elektroinženýr Eduard Zvěřina starší, působil ve vedení zdymadla. Po krátkém pobytu v Ústí nad Labem žil s rodinou od roku 1948 v Praze v domě svého dědy, těžce postiženého poúnorovou změnou majetkových poměrů. Už během studií na gymnáziu projevoval zájem o neurologii, docházel do Akademie věd a ještě před maturitou publikoval spolu s předními kapacitami odborný článek v angličtině. Absolvoval Vojenskou lékařskou akademii J. E. Purkyně v Hradci Králové, poté sloužil jako posádkový lékař u raketového vojska a věnoval se výzkumu v Ústřední vojenské nemocnici v Praze, kde jako nestraník působil až do roku 1997. Je jedním z průkopníků české neurofyziologie, publikoval řadu článků a odborných monografií, s výsledky své práce však mohl světovou odbornou veřejnost podrobněji seznámit až po změně politických poměrů po roce 1989.