Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Надія Калінченкова Nadiya Kalinchenkova (* 1952)

«Ми робимо захист» — історія краматорської волонтерки

  • народилася 24 березня 1952 року в місті Глухові Сумської області

  • 1959 року переїхала з батьками до Артемівська (зараз — Бахмут) на Донеччині

  • 1975 року закінчила Краматорський індустріальний інститут, ставши фахівчинею з автоматизації і комплексної механізації виробничих процесів

  • 1976 року працювала на машинобудівному заводі в Тирасполі (Республіка Молдова)

  • 1977-го повернулася до Бахмута й працювала в проєктному інституті

  • 1978 року переїхала до Краматорська, працювала в проєктно-технологічному інституті машинобудування

  • у 1990-ті роки працювала на заводі «Енергомашспецсталь»

  • з квітня до середини червня 2014 року перебувала в Краматорську, коли місто було тимчасово окуповано бойовиками «ДНР»

  • 7 липня 2014 року повернулася до Краматорська після звільнення міста українською армією

  • у 2014–2019 роках волонтерила в громадській організації «Краматорські бджілки»

  • у 2019 році долучилася до волонтерського центру «Разом до Перемоги»

  • після повномасштабного вторгнення Росії в Україну з вересня 2022 року до червня 2023 року перебувала в Києві

  • після повернення до Краматорська в червні 2023-го продовжує волонтерити в майстерні, яка плете маскувальні сітки для українських військових

See below for the English version:

Česká verze příběhu následuje po ukrajinském originále a anglickém překladu:

Надія Калінченкова — волонтерка з Донеччини. Професійне життя присвятила інженерії в галузі машинобудування. За часів роботи у проєктних інститутах брала участь у плануванні нових виробничих цехів. У 2014 році долучилася до волонтерського руху «Краматорські бджілки». Вже девʼять з половиною років допомагає плести захисні сітки для української армії.

Із родини «ворога народу»

Надія Михайлівна Калінченкова (в дівоцтві Зубко) народилася 24 березня 1952 року в місті Глухів Сумської області, де на той час служив її батько. Родина матері походить із села Пристін Харківської області. Батько виріс в селі Красне на Чернігівщині. Його родина зазнала репресій за часів сталінізму: «Я знаю тільки одного дідуся і бабусю, а другого дідуся я не знаю. Бо його в 1933 році заарештували і відправили працювать у Магнітогорськ. Його звинуватили. 58-ма стаття — “ворог народу” <...> він там помер». Причиною засудження стала відмова вступати до колгоспу. 

Трагічну історію родини пані Надія довідалася лише в дорослому віці, розповів її дядько, деталі доводилося зʼясовувати самій. Засудження діда негативно вплинуло на життя сімʼї — його діти були під пильною увагою місцевої влади, не могли просто так виїхати з села. «Мій батько добавив собі рік і пішов в армію раніше» — це було чи не єдиною можливістю забезпечити собі майбутнє. Після служби в армії в село він не повернувся. У 1941 році закінчив артилерійське училище. Потім брав активну участь у Другій світовій: «Почав він Кавказ — перевал Санчаро <...> потім через всю Україну, Молдавію, на Болгарію, — і закінчив в Угорщині». Після війни служив у Бахмуті (з 1924-го до 2016-го — Артемівськ), де познайомився з майбутньою дружиною. 

Раннє дитинство Надії Калінченкової пройшло на Сумщині, в місцях служби батька. Дитячий садок вона не відвідувала, залишалася з матірʼю. До першого класу Надія пішла в селі Краснопілля Сумської області — це було останнє місце служби батька, потім він звільнився з радянської армії за часів військової реформи Хрущова.

Дитинство та юність між Бахмутом і Краматорськом

1959 року сімʼя пані Надії переїхала до Бахмута на Донеччині. Це була третя чверть першого класу. Зміна школи давалася важко. На відміну від Краснопілля, школа в Бахмуті була російськомовною. В родині пані Надії розмовляли українською, але після переїзду на Донеччину всі перейшли на російську — вважалося, що «це ж село — українською мовою говорить». 

Дівчинці в Бахмуті подобалося, вона любила гуляти вулицями і роздивлятися старовинні будинки. «Бахмут мого дитинства — тихе, спокійне місто», — згадує пані Надія. Сім’я її тітки також оселилася в Бахмуті, жили «великою сім’єю — дві сестри в одному дворі, два будинки». 

Навчалася Надія Зубко в школі № 24: «Була нова школа побудована, більш сучасна. Школа гарна, великі приміщення, класи добрі». (Зараз ця школа повністю знищена російськими військами.) Найбільше в школі їй подобалася історія. «Тітка моя — вчитель історії, її чоловік — вчитель історії, батьки мої цікавилися». Саме з історією сподівалася пов’язати майбутнє, мріяла стати археологом. Перепоною на шляху до цього став твір, який потрібен був для вступу: «Батьки мої знали, і я знала, що я не зможу написати твір <…> коли я беру ручку — я писати не можу». Тому вирішили, що вступатиме на технічну спеціальність. «Мама мене не хотіла відпускать нікуди і погодилася на Краматорськ, а в Краматорську тільки політехнічний [інститут]». 

Пані Надія вступила в Краматорський індустріальний інститут (з 1994-го — Донбаська державна машинобудівна академія) на спеціальність «Автоматизація і комплексна механізація виробничих процесів». Оселилася в гуртожитку, разом з нею в кімнаті жило четверо дівчат, троє з них було з Бахмута. На четвертому курсі пані Надія вийшла заміж. Родина нареченого жила в Краматорську, його батьки після Другої світової війни переїхали на Донеччину з Росії — «бо тут можна було їсти, тут і білий хліб був». Вони були однією з численних сімей, які приїжджали відновлювати промисловість у регіоні з інших областей України та інших республік Радянського Союзу. Наступного року після одруження (це був для пані Надії п’ятий курс навчання) у подружжя народилася донька. 

Закінчити інститут вдалося 1975 року. Надія Калінченкова отримала направлення на роботу на машинобудівний завод в Тирасполі (Молдавська РСР). Після року життя в Тирасполі родина повернулася на Донеччину. Спершу до рідного для пані Надії Бахмута, де вона працювала в проєктному інституті, а чоловік — на заводі «Победа труда». Після цього знову переїхали до Краматорська: «Чоловік мене тягнув сюди <...> мені не подобався Краматорськ ніколи, мене тягло завжди в Бахмут». У Краматорську сімʼя почала облаштовуватися: спочатку жили з батьками чоловіка, згодом отримали квартиру. Пані Надія працювала в проєктно-технологічному інституті машинобудування. 

Незалежність як стрибок у невідоме 

Кінець 1980-х та початок 1990-х став для Краматорська часом змін, які принесли розпад Радянського Союзу та розбудова незалежної України. Їх відчула й родина пані Надії. Спочатку гострий дефіцит товарів — «не купувать — діставать». Люди відчували постійну потребу робити запаси: «Ось черга стоїть, відбігаєш, займаєш чергу, питаєш, хто останній, а потім питаєш: “А що дають?”».

Новини про розпад Радянського Союзу та незалежність України пані Надія зустріла тривогою за майбутнє: «Ой, що ж буде далі». Однак надалі підтримала зміни в своїй країні, сподіваючись, що незалежна Україна зможе існувати в співдружності з усіма колишніми республіками Радянського Союзу. Поточну ситуацію обговорювали й на роботі: «У цей період якраз я “націоналісткою” і стала. <...> Мене в моєму відділі так обзивали». Такі висловлювання колег не сильно турбували, пані Надія все більше думала про свою ідентичність: «Тоді рух почався по всій країні, націоналістичний рух, відчуття, що ти українець. <…> Моя національність — українка, я хочу, щоб моя нація існувала». 

1990-ті роки означилися кризою — «все більше і більше проблем ставало». Накопичувалися побутові негаразди, складнощі з роботою — закривалися проєктні інститути. «Таке відчуття було, що ми проїдаємо той запас, який ми мали до цього. І що буде в майбутньому — а Бог його знає, що буде». Спочатку втратила роботу пані Надія, потім — її чоловік. Померла мати пані Надії, і на деякий час родина Калінченкових знову повернулася до Бахмута. З роботою було важко: «Десь влаштовувались, десь підробляли». Після повернення до Краматорська вдалося влаштуватися на завод «Енергомашспецсталь». Це була неочікувана удача — пані Надію взяли на місце конструктора, який нещодавно помер. Підприємство працювало не на повну потужність, завод був опустілий. 

З початку 1990-х у місті почали зʼявлятися кримінальні формування. Сімʼя Калінченкових від загострення криміногенної ситуації, на щастя, не постраждала. Донька пані Надії була вже студенткою та навчалася в Донецьку, приїздила іноді на вихідні. «Ми все чули, все це знали — старалися нікуди не виходити», — згадує пані Надія.

Початок 2000-х приніс стабільність. Пані Надія та її чоловік мали роботу на заводі. Донька вийшла заміж, жила в Донецьку. За подіями Помаранчевої революції спостерігали через екран телевізора — була «підтримка, але така, більш пасивна <...> це більш повз мене пройшло». Пані Надія займалася вихованням онука, який часто гостював у Краматорську. Разом вони вчили вірші, їздили на дачу. Згодом вона вийшла на пенсію. 

2014: окупація, псевдореферендум і звільнення Краматорська

Події Євромайдану спочатку були малозрозумілими, та вже в лютому 2014 року на зустрічі однокласників на запитання про протести на Майдані в Києві — «Що б ти робила?» — пані Надія відповіла: «Я була б там разом з ними». У квітні 2014 року Краматорськ окупували — озброєні бойовики «Донецької народної республіки» («ДНР») захопили міськраду та будівлю міськвідділу міліції. Почалися протести незгідних з окупацією жителів. Пані Надія теж одного разу була на протесті: «Їздила зевакою туди. Приїхала, походила, постояла і пішла». Про більшість тогочасних подій дізнавалася від знайомих або з новин. Іноді бачила по місту «засланих козачків» — немісцевих, які приїжджали з Росії, щоб формувати сепаратистський рух. Віддалені від центру райони міста жили своїм життям, саме в такому мешкала родина Калінченкових. «В принципі все працювало, все було. Але люди, люди», — згадує пані Надія. 

Їй було важко спілкуватися з сусідами, які підтримували ідею самопроголошеної «ДНР». На псевдореферендум, який відбувся в травні 2014 року, вона не ходила: «Туди пішли ті, хто за Радянський Союз, і ті, які боялися». В середині червня 2014 року за сімейними обставинами довелося поїхати в Макіївку разом з онуком. Там пані Надія пробула близько трьох тижнів, спілкувалася з місцевими та рідко знаходила підтримку своїх переконань. В автобусі познайомилася з жінкою і була приємно здивована і вражена, що її син вступив до лав української армії. Розмови з сусідами в Макіївці, навпаки, приносили розчарування: «Це був жах, наскільки вони неосвічені». Пані Надія розуміла, що переконати цих людей їй не вдасться. 6 липня донька подзвонила й розказала, що Краматорськ звільнили українські війська. Уже наступного дня пані Надія була вдома. «Я така щаслива була, що нас звільнили. Просто щастя було».

«Разом до Перемоги»

Восени 2014 року до Краматорська було перенесено Донецьку обласну адміністрацію. Після того розпочалося волонтерство пані Надії. Спочатку вона допомагала родинам переселенців. Потім «почала шукать волонтерів, які допомагають армії» і доєдналася до волонтерського руху «Краматорські бджілки»: «Я прийшла десь на початку листопада. І ось з листопада, дев’ять з половиною років я займаюся волонтерством». Пані Надія волонтерила в майстерні, яка плела маскувальні сітки. На аеродромі був штаб АТО (Антитерористичної операції), для нього виготовили перші вироби. Інші військові почали самі знаходити волонтерок руху та робити замовлення. Вчилися плести сітки самотужки, «доходили своїм розумом». У 2019 році вона долучилася до волонтерської групи «Разом до Перемоги».

Повномасштабне вторгнення Росії було неочікуваним, хоч «з початку року [2022] до нас почали приїздить іноземні кореспонденти. <...> За день могло в майстерні бути три-чотири кореспонденти». Майстерня не припиняла роботи, кількість замовлень зросла: «Перші 120 днів ми працювали без вихідних». Згодом зробили один вихідний на тиждень — у неділю. Влада виступала з проханням до жителів, щоб ті тимчасово покинули Краматорськ. «Місто ставало порожнім, але наша майстерня продовжувала працювать». Родина пані Надії виїхала до Києва раніше, а вона залишалася в Краматорську до вересня 2022 року. Потім теж залишила місто. Робота майстерні призупинилася. У червні 2023 року пані Надія повернулася до Краматорська: «Я не могла вже там <...> там я переселенка, там я чужа, а тут я своя». Майстерня відновила діяльність і працює навесні 2024-го. Пані Надія сподівається на завершення війни, своєю працею наближає перемогу. «Я хочу, щоб всі були щасливі. Щоб до всіх повернулися їхні діти, онуки, щоб вони не гинули. І це буде, це обов’язково буде», — вірить вона.

________________________________________

English version:

Nadiya Kalinchenkova is a volunteer from Donetsk region. She dedicated her professional life to the field of mechanical engineering. During her career in research and development institutes, she participated in the planning of new production workshops. In 2014, she joined the Kramatorski Bdzhilky (Kramatorsk Bees) volunteer movement. For nine and a half years, she has been helping weave protective nets for the Ukrainian army.

From the Family of an “Enemy of the People”

Nadiya Mykhailivna Kalinchenkova (née Zubko) was born on March 24, 1952, in the city of Hlukhiv, Sumy region, where her father was serving in the military at the time. Her mother‘s family came from the village of Prystin, Kharkiv region. Her father grew up in the village of Krasne in Chernihiv region. His family suffered repression during the Stalin era, „I only know one grandfather and grandmother; I don‘t know the other grandfather. He was arrested in 1933 and sent to work in Magnitogorsk. He was accused under Article 58 – ‚enemy of the people‘ <...> he died there.“ The reason for his conviction was his refusal to join a collective farm.

Nadiya learned the tragic history of her family only in adulthood, as her uncle told her, and she had to discover many details herself. Her grandfather‘s conviction negatively affected the family‘s life – his children were under close scrutiny by the local authorities and couldn‘t leave the village easily. „My father added a year [to his age] and joined the army early“ – it was almost the only way to secure his future. After serving in the army, he did not return to the village. In 1941, he graduated from artillery school and actively participated in World War II, „He started in the Caucasus – the Sanchar Pass <...> then through all of Ukraine, Moldova, to Bulgaria, and ended in Hungary.“ After the war, he served in Bakhmut (called Artemivsk from 1924 to 2016), where he met his future wife.

Nadiya Kalinchenkova‘s early childhood was spent in Sumy region, where her father was stationed. She did not attend kindergarten, staying with her mother instead. Nadiya started school in the village of Krasnopillia, Sumy region – her father‘s last place of service before he resigned from the Soviet army during Khrushchev‘s military reforms.

Childhood and Youth between Bakhmut and Kramatorsk

In 1959, Nadiya‘s family moved to Bakhmut in Donetsk region. It was the third quarter of her first-grade year. Changing schools was difficult. Unlike Krasnopillia, the school in Bakhmut was Russian-speaking. Nadiya‘s family spoke Ukrainian at home, but after moving to Donetsk region, everyone switched to Russian – it was considered that „speaking Ukrainian is backward.“

Nadiya liked Bakhmut, she loved walking the streets and looking at the old buildings. „Bakhmut of my childhood was a quiet, peaceful city,“ she recalls. Her aunt‘s family also settled in Bakhmut, and they lived “as a large family – two sisters in one yard, two houses.”

Nadiya Zubko studied at school No. 24, „It was a new, more modern school. A good school, with large premises and good classrooms.“ (This school has now been completely destroyed by Russian forces.) She liked history the most at school. „My aunt was a history teacher, her husband was a history teacher, and my parents were interested [in history].“ She hoped to link her future with history and dreamed of becoming an archaeologist. The obstacle was the essay required for admission, „My parents and I knew that I couldn‘t write an essay <...> when I pick up a pen, I can‘t write.“ So, they decided she would pursue a technical specialty. „My mother didn‘t want to let me go anywhere and agreed to Kramatorsk, but Kramatorsk only had a Polytechnic [Institute].“

Nadiya enrolled in the Kramatorsk Industrial Institute (since 1994 – Donbas State Engineering Academy) to study „Automation and Comprehensive Mechanization of Production Processes.“ She lived in a dormitory, sharing a room with four other girls, three of whom were from Bakhmut. In her fourth year, Nadiya got married. Her husband‘s family lived in Kramatorsk; his parents had moved to Donetsk region from Russia after World War II – „because you could eat here, there was even white bread here.“ They were one of many families who came to rebuild the industry in the region from other parts of Ukraine and other Soviet republics. The year after the wedding (it was Nadiya‘s fifth year of study), the couple had a daughter.

She managed to graduate from the institute in 1975. Nadiya Kalinchenkova was assigned to work at a machine-building plant in Tiraspol (Moldavian SSR). After a year of living in Tiraspol, the family returned to Donetsk region. First, they moved to Nadiya‘s native Bakhmut, where she worked at a research and development institute, and her husband at the Pobeda Truda (Victory of Labor) factory. They then moved to Kramatorsk again, „My husband dragged me here <...> I never liked Kramatorsk, I was always drawn back to Bakhmut.“ In Kramatorsk, the family started to settle down: first living with her husband‘s parents, then getting their own apartment. Nadiya worked at a mechanical engineering technology research and development institute.

Independence as a Leap into the Unknown

The late 1980s and early 1990s marked a period of significant change for Kramatorsk, brought about by the collapse of the Soviet Union and the emergence of independent Ukraine. Nadiya and her family experienced them, too. Initially, there was a severe shortage of goods — „you didn‘t buy, you obtained.“ People felt a constant need to stockpile supplies, „There‘s a line, you run over, get in line, ask who‘s last, and then ask: ‚What are they giving out?‘“

Nadiya met the news of the Soviet Union‘s collapse and Ukraine‘s independence with anxiety about the future, „Oh, what will happen next?“ However, she soon supported the changes in her country, hoping that independent Ukraine could coexist in a commonwealth with all the former Soviet republics. Discussions about the current situation took place at work, „During this period, I became a ‚nationalist‘ <...> My colleagues in my department labeled me thus.“ Such comments by her colleagues didn‘t bother her much, and she increasingly thought about her identity, „Back then, a movement emerged across the entire country, a nationalist movement, a feeling that you are Ukrainian. <...> My nationality is Ukrainian, I want my nation to exist.“

The 1990s were marked by crisis — „more and more problems arose.“ Domestic difficulties accumulated, work became challenging — research and development institutes were being closed down. „It felt like we were eating up the reserves we had before. And what will happen in the future — God only knows.“ First, Nadiya lost her job, and then her husband did too. Nadiya‘s mother passed away, and for a while, the Kalinchenkov family returned to Bakhmut again. Finding work was difficult, „We found jobs here and there, did odd jobs.“ After returning to Kramatorsk, Nadiya managed to get a job at the Energomashspetsstal factory. It was an unexpected stroke of luck — Nadiya was hired to replace a recently deceased designer. The enterprise was not operating at full capacity, and the plant was empty.

In the early 1990s, criminal organisations began to appear in the city. Fortunately, the Kalinchenkov family was not affected by the increasing crime. Nadiya‘s daughter was already a student studying in Donetsk and occasionally came home on weekends. „We heard everything, we knew everything — we tried not to go out,“ Nadiya recalls.

The early 2000s brought stability. Nadiya and her husband both had jobs at a factory. Their daughter got married and lived in Donetsk. They followed the events of the Orange Revolution on television — there was „support, but more passive <...> it mostly passed by me.“ Nadiya spent time raising her grandson, who often visited Kramatorsk. They learned poems together and went to the dacha. Soon after, she retired.

2014: Occupation, Pseudo-Referendum, and Liberation of Kramatorsk

The events of the Euromaidan initially seemed confusing, but by February 2014, at a class reunion, when asked about the protests on the Maidan in Kyiv — „What would you do?“ — Nadiya replied, „I would be there with them.“ In April 2014, Kramatorsk was occupied — armed militants of the „Donetsk People‘s Republic“ („DPR“) seized the city council and police department buildings. Protests began among residents who opposed the occupation. Nadiya also attended one protest, „I went there as a spectator. I came, walked around, stood, and left.“ She learned about most of the events of that time from acquaintances or the news. Occasionally, she saw „secret agents“ in the city — non-locals who came from Russia to establish the separatist movement. The more remote areas of the city continued their usual life, and it was in such an area that the Kalinchenkov family lived. „In principle, everything worked, we had everything. But the people, the people,“ Nadiya recalls.

It was difficult for her to communicate with neighbours who supported the idea of the self-proclaimed „DPR.“ She did not participate in the pseudo-referendum held in May 2014, „Those who were pro-Soviet Union and those who were afraid went there [to participate].“ In mid-June 2014, due to family circumstances, she had to go to Makiivka with her grandson. She stayed there for about three weeks, interacting with locals and rarely finding support for her beliefs. On the bus, she met a woman and was pleasantly surprised and impressed that her son had joined the Ukrainian army. Conversations with neighbours in Makiivka, on the other hand, brought disappointment, „It was terrible how uneducated they were.“ Nadiya realised she wouldn‘t be able to convince these people. On July 6, her daughter called and told her that Kramatorsk had been liberated by Ukrainian forces. The next day, Nadiya was home. „I was so happy that we were liberated. It was just pure happiness.“

“Together to Victory”

In the autumn of 2014, the Donetsk Regional Administration was relocated to Kramatorsk. This event marked the beginning of Nadiya‘s volunteer efforts. Initially, she assisted the families of internally displaced persons. Later, she „started looking for volunteers who help the army“ and joined the Kramatorski Bdzhilky volunteer movement, „I joined around the beginning of November. And since November, for nine and a half years, I have been volunteering.“ Nadiya volunteered in a workshop that wove camouflage nets. The ATO (Anti-Terrorist Operation) headquarters was located at the airfield, and the first products were made for them. Other military units soon found the volunteers and started placing orders. They learned to weave nets on their own, „figuring it out themselves.“ In 2019, she became part of the Together to Victory volunteer centre.

The full-scale invasion by Russia was unexpected, even though „from the beginning of the year [2022], foreign correspondents started visiting us <...> There could be three or four correspondents in the workshop in a single day.“ The workshop did not cease operations, and the number of orders increased, „For the first 120 days, we worked without days off.“ Eventually, they instituted one day off per week — on Sunday. The authorities urged residents to leave Kramatorsk temporarily. „The city was becoming empty, but our workshop continued to work.“ Nadiya‘s family left for Kyiv earlier, but she remained in Kramatorsk until September 2022. Then, she, too, left the city. The workshop‘s operation was halted. In June 2023, Nadiya returned to Kramatorsk, „I couldn‘t [stand] it there anymore... there, I was a displaced person, there, I was a stranger, but here, I am welcome.“ The workshop resumed its activities and continues to operate in the spring of 2024. Nadiya hopes for the end of the war and brings victory closer with her work. „I want everyone to be happy. For everyone to have their children and grandchildren return home safely, for them not to die. And it will happen, it certainly will,“ she believes.

 

Česká verze:

Nadija Kalinčenkova je dobrovolnice z Doněcké oblasti. Svůj profesní život zasvětila strojírenství. Během svého působení v konstrukčních kancelářích se podílela na plánování nových výrobních provozů. V roce 2014 se připojila k dobrovolnickému hnutí „Kramatorské včelky“. Již devět a půl roku pomáhá plést ochranné sítě pro ukrajinskou armádu.

Z rodiny „nepřítele lidu“

Nadija Mychajlivna Kalinčenkova (rozená Zubko) se narodila 24. března 1952 ve městě Hluchiv v Sumské oblasti, kde v té době sloužil její otec. Rodina její matky pocházela z vesnice Prystin v Charkovské oblasti. Otec vyrůstal ve vesnici Krasne v Černihivské oblasti. Jeho rodina prošla za stalinské éry represemi: „Znám jen jednoho dědu a babičku. Druhého dědečka neznám, protože ho v roce 1933 zatkli a poslali na práci do Magnitogorsku. Byl obviněn podle článku 58 jako ‚nepřítel lidu‘ <...> zemřel tam.“ Důvodem jeho odsouzení bylo odmítnutí vstoupit do kolchozu.

Nadija se o tragickém příběhu své rodiny dozvěděla až v dospělosti, když jí o něm vyprávěl strýc. Podrobnosti si musela zjistit sama. Odsouzení dědečka mělo negativní dopad na život rodiny – jeho děti byly pod bedlivým dohledem místních úřadů a nemohly jen tak opustit vesnici. „Můj táta si přidal rok [věku] a nastoupil do armády dřív.“ To byla prakticky jediná možnost, jak si zajistit budoucnost. Po ukončení služby v armádě se do vesnice nevrátil. V roce 1941 absolvoval dělostřeleckou školu. Poté se aktivně zúčastnil druhé světové války: „Začal na Kavkaze, v Sančarském průsmyku, <...> pak přes celou Ukrajinu a Moldavsko do Bulharska a skončil v Maďarsku.“ Po válce sloužil v Bachmutu (od roku 1924 do roku 2016 se město nazývalo Artemivsk), kde se seznámil se svou budoucí ženou.

Rané dětství strávila Nadija Kalinčenkova v Sumské oblasti, v místě, kde sloužil její otec. Do mateřské školy nechodila, zůstávala s matkou. Do první třídy chodila ve vesnici Krasnopillja v Sumské oblasti, které bylo posledním místem služby jejího otce; poté během Chruščovovy vojenské reformy otec ze sovětské armády odešel.

Dětství a mládí mezi Bachmutem a Kramatorskem

V roce 1959 se Nadijina rodina přestěhovala do Bachmutu v Doněcké oblasti. Bylo to ve třetím čtvrtletí její první třídy. Změna školy pro ni byla těžká. Na rozdíl od Krasnopillja, škola v Bachmutu byla ruskojazyčná. V Nadijině rodině se mluvilo ukrajinsky, ale po přestěhování do Doněcké oblasti všichni přešli na ruštinu – věřilo se, že „ukrajinsky se přece mluví na vesnici“.

Dívce se v Bachmutu líbilo, ráda se procházela ulicemi a prohlížela si staré domy. „Bachmut mého dětství byl tiché, klidné město,“ vzpomíná paní Nadija. V Bachmutu se usadila i rodina její tety; žili jako „velká rodina – dvě sestry na jednom dvoře, dva domy“.

Nadija Zubko chodila do školy č. 24: „Postavili novou školu, modernější. Škola byla krásná, velké místnosti, pěkné třídy.“ (Nyní byla tato škola zcela zničena ruskými vojsky.) Ve škole měla nejraději dějepis. „Moje teta je učitelka dějepisu, její manžel je učitel dějepisu, rodiče se o něj zajímali.“ Doufala, že svou budoucnost spojí právě s historií, toužila se stát archeoložkou. Překážkou k tomu však byla esej, která byla vyžadována pro přijetí: „Rodiče věděli, a já jsem také věděla, že nedokážu napsat esej, <…> když vezmu do ruky pero, nedokážu psát.“ Proto bylo rozhodnuto, že bude studovat technický obor. „Maminka mě nechtěla nikam pustit, ale souhlasila s Kramatorskem; a v Kramatorsku je jen polytechnický institut.“

Mladá Nadija nastoupila na Kramatorský průmyslový institut (od roku 1994 Donbaská státní strojírenská akademie) na obor „Automatizace a komplexní mechanizace výrobních procesů“. Bydlela na internátě se dalšími čtyřmi dívkami, z nichž tři byly z Bachmutu. Ve čtvrtém ročníku studia se Nadija vdala. Rodina jejího snoubence žila v Kramatorsku; jeho rodiče se do Doněcké oblasti přestěhovali po druhé světové válce z Ruska, „protože tady se dalo jíst, tady byl i bílý chleba“. Byli jednou z mnoha rodin, které přijížděly z jiných oblastí Ukrajiny a dalších republik Sovětského svazu obnovovat průmysl v regionu. Následující rok po svatbě (pro Nadiju to byl pátý rok studia) se manželům narodila dcera.

Nadija Kalinčenkova dokončila studia v roce 1975. Poté byla vyslána pracovat do strojírenského závodu v Tiraspolu (Moldavská SSR). Po roce života v Tiraspolu se rodina vrátila do Doněcké oblasti. Nejprve žili v Nadijině rodném Bachmutu, kde ona pracovala v projektovém ústavu a manžel v závodě „Poběda Truda“ [„Vítězství práce“]. Poté se vrátili zpět do Kramatorsku: „Manžel mě sem táhl <...> mně se Kramatorsk nikdy nelíbil, vždycky mě to táhlo do Bachmutu.“ V Kramatorsku se rodina začala usazovat: nejprve bydleli u manželových rodičů, později dostali byt. Nadija pracovala v Konstrukčním a technologickém institutu strojírenství.

Nezávislost jako skok do neznáma

Konec 80. a začátek 90. let 20. století byl pro Kramatorsk obdobím změn, které přinesl rozpad Sovětského svazu a rozvoj nezávislé Ukrajiny. Pocítila je i rodina paní Nadiji. Zpočátku byl akutní nedostatek zboží: „nekupuj – sháněj“. Lidé cítili neustálou potřebu dělat si zásoby: „Vidíš, že je tam fronta. Běžíš, stavíš se do ní, ptáš se, kdo je poslední, a pak se zeptáš: ‚A co tu dávají?‘“

Zprávy o rozpadu Sovětského svazu a nezávislosti Ukrajiny přijala paní Nadija s obavami o budoucnost: „Oj, co bude dál…“ Změny ve své zemi však nadále podporovala a doufala, že nezávislá Ukrajina dokáže existovat ve společenství se všemi bývalými sovětskými republikami. O současné situaci diskutovali i v práci: „Právě v tomto období jsem se stala ‚nacionalistkou‘. <...> Tak mi říkali na mém oddělení.“ Takové výroky kolegů ji příliš netrápily. Paní Nadija stále víc přemýšlela o své identitě: „V té době začalo po celé zemi hnutí, nacionalistické hnutí, uvědomění si, že jsi Ukrajinec. <…> Moje národnost je ukrajinská, jsem Ukrajinka a chci, aby můj národ existoval.“

Devadesátá léta byla ve znamení krize, „vyvstávalo stále víc problémů“. Hromadily se domácí problémy, potíže s prací, zavíraly se projektové ústavy. „Připadalo mi, že spotřebováváme rezervy, které jsme měli předtím. A co bude v budoucnu – jen Bůh ví, co bude.“ Nejprve přišla o práci paní Nadija, potom i její manžel. Zemřela Nadijina matka a rodina Kalinčenkových se na nějaký čas znovu vrátila do Bachmutu. Sehnat práci bylo těžké: „Někde jsme sehnali práci, někde přivýdělek.“ Po návratu do Kramatorsku se jí podařilo získat práci v podniku „Energomašspecstal“ [strojírenský podnik]. Bylo to nečekané štěstí: paní Nadiju přijali na místo projektanta, který nedávno zemřel. Podnik nepracoval na plný výkon a závod byl prázdný.

Na počátku 90. let se ve městě začaly objevovat zločinecké skupiny. Rodina Kalinčenkových naštěstí zhoršující se kriminální situací neutrpěla. Nadijina dcera již byla studentkou, studovala v Doněcku a domů občas přijížděla na víkendy. „Všechno jsme slyšeli, všechno jsme věděli a snažili jsme se nikam nechodit,“ vzpomíná Nadija.

Začátek nultých let přinesl stabilitu. Paní Nadija a její manžel měli práci v továrně. Jejich dcera se vdala a žila v Doněcku. Události Oranžové revoluce sledovali na obrazovce televizoru: „Byla tam podpora, ale taková spíš pasivní, <...> spíš to prošlo mimo mě.“ Paní Nadija se věnovala výchově vnuka, který často navštěvoval Kramatorsk. Společně se učili básničky a jezdili na chatu. Později odešla do důchodu.

2014: okupace, pseudoreferendum a osvobození Kramatorsku

Události Euromajdanu byly pro paní Nadiju zpočátku málo srozumitelné. Již v únoru 2014 ale měla jasno: na otázku „Co bys dělala ty?“, kterou jí položili třídním srazu na ohledně protestů na Majdanu v Kyjevě, odpověděla: „Byla bych tam s nimi.“ V dubnu 2014 byl obsazen Kramatorsk. Ozbrojenci „Doněcké lidové republiky“ („DLR“) obsadili městskou radu a budovu městské policie. Začaly protesty obyvatel, kteří s okupací nesouhlasili. Jednou se protestu zúčastnila i paní Nadija: „Jela jsem tam očumovat. Přišla jsem, prošla jsem se, postála jsem a odešla.“ O většině tehdejších událostí se dozvěděla od známých nebo ze zpráv. Občas ve městě zahlédla „agenty“ – nemístní obyvatele, kteří přijížděli z Ruska, aby vytvořili separatistické hnutí. Městské čtvrti vzdálené od centra žily vlastním životem, a právě v jedné takové bydlela rodina Kalinčenkových. „V podstatě všechno fungovalo, všechno tam bylo. Ale lidé, lidé,“ vzpomíná Nadija.

Bylo pro ni obtížné komunikovat se sousedy, kteří podporovali myšlenku samozvané „DLR“. Na pseudoreferendum, které se konalo v květnu 2014, nešla: „Šli tam jen ti, kdo jsou pro Sovětský svaz, a ti, kteří se báli.“ V polovině června 2014 paní Nadija musela z rodinných důvodů odjet s vnukem do Makijivky. Zůstala tam asi tři týdny, mluvila s místními obyvateli a jen zřídkakdy našla podporu pro své přesvědčení. V autobusu se seznámila s jednou ženou a byla mile překvapena a ohromena tím, že její syn vstoupil do řad ukrajinské armády. Rozhovory se sousedy v Makijivce ji naopak zklamaly: „To bylo hrozné, jak byli zabednění.“ Paní Nadiji bylo jasné, že se jí tyto lidi nepodaří přesvědčit. Pak jí 6. července zavolala dcera a řekla, že ukrajinské jednotky osvobodily Kramatorsk. „Byla jsem tak šťastná, že nás osvobodili. Prostě to bylo štěstí.“

„Společně k vítězství“

Na podzim 2014 byla doněcká oblastní správa přemístěna do Kramatorsku. Poté začala Nadijina dobrovolnická činnost. Nejprve pomáhala rodinám přesídlenců. Pak „začala hledat dobrovolníky, kteří pomáhají armádě“, a připojila se k dobrovolnickému hnutí „Kramatorské včelky“. „Přišla jsem nějak začátkem listopadu. Takže od listopadu; už devět a půl roku pracuji jako dobrovolnice.“ Nadija pracovala jako dobrovolnice v dílně, která pletla maskovací sítě. Na letišti bylo velitelství ATO (protiteroristické operace), a pro něj byly určeny první výrobky. Další vojáci začali sami vyhledávat dobrovolnice z hnutí a zadávat jim zakázky. Ženy se naučily sítě plést samy, „přišly na to vlastním rozumem“. V roce 2019 se paní Nadija připojila k dobrovolnické skupině „Společně k vítězství“.

Totální ruská invaze byla nečekaná, i když „od začátku roku [2022] k nám začali přijíždět zahraniční zpravodajové. <...> Za den mohli v dílně být tři nebo čtyři korespondenti.“ Dílna nepřestávala pracovat a počet zakázek se zvyšoval: „Prvních sto dvacet dní jsme pracovali bez víkendů.“ Později si udělali jeden volný den v týdnu – neděli. Úřady vyzvaly obyvatele, aby dočasně opustili Kramatorsk. „Město se vylidňovalo, ale naše dílna pracovala dál.“ Rodina paní Nadiji odjela do Kyjeva dřív, a ona zůstala v Kramatorsku až do září 2022. Poté město opustila i ona. Práce dílny byla pozastavena. V červnu 2023 se Nadija do Kramatorsku vrátila: „Už jsem tam nemohla… <...> tam jsem přesídlenkyně, jsem tam cizinka, a tady jsem domácí.“ Dílna obnovila činnost a pracuje i na jaře roku 2024. Nadija doufá v konec války a svou prací přibližuje vítězství. „Chci, aby byli všichni šťastní. Aby se ke všem vrátili jejich děti a vnuci, aby neumírali. A to se stane, to se určitě stane,“ věří.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Memory Guardians: Women's Experiences in Donetsk Region in the 20th and 21st Centuries

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Memory Guardians: Women's Experiences in Donetsk Region in the 20th and 21st Centuries (Oleksandra Khudyntseva)