,,To byli doopravdy chudáci. Asi patnáct jich bylo ubytovaných u jednoho sedláka přes noc. On přišel, měl nakrájených pár krajíců chleba, pootevřel dvířka a řekl: ‚Pojďte se podívat, jak se budou rvát,‘ a hodil ty chleby mezi ně. Ti pochopitelně nedostávali žádnou pořádnou stravu, jen kde si co urvali.“
,,Naše německá třídní učitelka ráno přišla, museli jsme povstat, zvednout packu a zpívat, aby bůh ochraňoval našeho führera a kdesi cosi. My, blázniví žáci, jsme se jednou rozhodli, že teda takhle ne. Tak jsme vstali, nezvedli jsme ruku a nezpívali jsme. A to byl malér... Táta musel do školy, tam dostal vynadáno, že podporuje české děti v nenávisti k Němcům. Tak už jsme museli být opatrní a museli jsme se chovat doopravdy jako ušlápnuté putinky někde stranou.“
„Taky si pamatuji, jak obcí táhli zajatci. Angličani a mezi nimi i Australané měli na hlavách klobouky. Ti na tom byli poměrně dobře, ale Rusové, to byli chudáci. Zavřeli je do stodoly u místního sedláka Webera a jejich hlídka jim nesla kus chleba, hodil to do té stodoly a bavil se tím, jak se Rusáci o to prali. Byli vychrtlí a byli to lidé, kteří byli na dně života. Angličani dostávali nějaké balíčky od UNRY, která zásobovala tyhle tábory, ale Rusové na tom byli velmi špatně. Nevím, kolik jich nepřežilo. Byli někde zakopaní a vyslýchali toho Webera, aby jim prozradil, kde jsou ty hroby, ale jak to dopadlo, to si nepamatuji.“
„Když byl například nálet na Drážďany, tak to bylo něco velikého. Nalétávali večer a nad Drážďany byla rudá záře. Kliky na dveřích i na oknech se nám třásly od bombardování. Ty lidé tam museli doopravdy zkusit. Byl jsem potom zaměstnaný u firmy Chirana a jedna paní říkala, že tuhle noc, když došlo k bombardování, v Drážďanech porodila. To dítě jí prý zabalili a ona běžela s tím děckem hořícími ulicemi mimo. Říkala, že to bylo hrozné. Dodneška si pamatuji, že bombardování Drážďan byla hrůza. Později tomu říkali Stalinovy závody, ale tehdy to byly Hermann-Göring-Werke a vyráběl se tam z uhlí syntetický benzin pro letadla a tak dále.“
„Z ničeho nic místní Němci udělali tenhleten výbuch. Češi dostali naflákáno, protože to byl jejich způsob. Co byly české obchody, domy, všechno bylo vytlučené. Bylo to patnáctého března, to si pamatuji. Napadl sníh a obec byla jako po vymření. A teď ta vytlučená okna dělala špatný, dalo by se říct strašidelný dojem. Tátu za té Bartolomějské noci odvedli na obec, dostal naflákáno a ráno jej pustili. Byl na výslechu. Máma si došla na obec a říkala: ‚Jestli ho do rána nepustíte, tak vám tady udělám cirkus!‘ Tak to nějak dopadlo. Spousta Čechů, co byli na výslechu, tak chodili s modřinami. Němci si dovedli nějaký respekt připravit.“
„Pořád byla slyšet letadla, jak letí. My jsme měli padesát kilometrů do Drážďan, přes Krušné hory, nám se třásly kliky od dveří, od oken... Potom byla vidět ohromná rudá záře nad celým výběžkem Krušnohoří.“
,,U bohosudovského nádraží je pomník 312 obětem pochodu, který táhli z nějakého koncentráku. Ty stráže, protože už to bylo k revoluci, utekly a lidi nechaly ve vagonech zavřený. Takže když se někdo odvážil otevřít vagon a podat jim vodu, zjistil, že jich 312 nežije.“
Josef Adam se narodil 29. ledna 1932 ve většinově německém Proboštově u Teplic. V důsledku připojení československého pohraničí k Německu se rodina musela přizpůsobit a pamětník chodil do německé školy. Jako příslušníci české menšiny zažili Adamovi různá příkoří včetně fyzického násilí, když Němci v březnu 1939 odvedli otce na výslech a surově jej zbili. Po skončení války pamětník pomáhal s odzbrojováním nacistů a sbíral v lesích munici a zbraně. Když dokončil měšťanskou školu, začal se v roce 1947 učit nástrojařem v teplické strojírně. Pak se přihlásil ke studiu na střední průmyslové škole a po jejím absolvování nastoupil v letech 1953–1955 základní vojenskou službu jako osobní řidič velitele letiště v Milovicích. Po jejím ukončení nastoupil do zaměstnání v teplické strojírně. V roce 1960 se oženil, a aby mohl lépe zabezpečit svoji rodinu, podlehl nátlaku a vstoupil do Komunistické strany Československa. Jejím členem zůstal do roku 1968, kdy se v souvislosti s invazí vojsk Varšavské smlouvy rozhodl odevzdat legitimaci a vystoupit ze strany. Z podniku musel odejít a nadále mohl vykonávat jen podřadnější práce. V roce 1989 se Josef Adam stal zakládajícím členem Občanského fóra v Teplicích, nicméně brzy se rozhodl kvůli konfliktům z politiky odejít. V roce 1992 odešel do důchodu a v době natáčení (2023) žil na chalupě v Císařském u Šluknova. Zemřel 9. října roku 2024.
