Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Adam (* 1932  †︎ 2024)

• narodil se 29. ledna 1932 v Proboštově u Teplic

• otec byl sociální demokrat

• zažil násilí Němců na české menšině

• za války si na ručním mlýnku mleli obilí

• pamětník byl svědkem bombardování Drážďan

• viděl, jak Němci zacházeli se zajatci

• po válce čistil pohraničí od zbraní a munice

• v roce 1947 se začal učit nástrojařem

• absolvent střední průmyslové školy

• odmítl vstup vojsk Varšavské smlouvy

• v roce 2023 žil v Císařském u Šluknova

• zemřel 9. října roku 2024

Rodina Josefa Adama se rozhodla zůstat v československém pohraničí i poté, kdy se toto území stalo součástí Německa. Cenou za zachování domova jim však bylo každodenní příkoří, které zažívali jako Češi ze strany německé většiny. Výjimkou nebylo ani fyzické násilí.

„Stalo se to patnáctého března, to si pamatuji. Večer přišli, vtrhli do baráku, tátu odvedli k výslechu a dostal naflákáno. Máma si došla na obec a vyhrožovala, že jim udělá cirkus, jestli ho nepustí. Druhý den jej skutečně propustili. To ráno napadl sníh, obec byla jako po vymření a vytlučená okna dělala strašidelný dojem. Spousta Čechů, co byli na výslechu, pak chodila několik dní s modřinami. Němci se chovali jako panská rasa a dokázali si zjednat respekt,“ vypráví pamětník.

Jako dítě se stal Josef Adam svědkem i toho, jak špatně se Němci chovali k sovětským válečným zajatcům. „Zavřeli je do stodoly u místního sedláka Webera a hlídač jim nesl kus chleba. Hodil jej do stodoly a bavil se tím, jak se o něj Rusové prali. Byli to vychrtlí lidé, kteří byli na dně života. Angličani dostávali nějaké balíčky od Červeného kříže, který zásoboval zajatecké tábory, ale Rusové na tom byli velmi špatně. Nevím, kolik jich nepřežilo.“

Když chcete mluvit česky, táhněte do Polska!

Josef Adam se narodil 29. ledna 1932 v Proboštově u Teplic. Jeho rodná obec se nacházela v československém pohraničí a byla většinově německá, žila zde však i početná česká menšina. Pamětníkův otec Josef Adam se hlásil k sociální demokracii a byl Čech, zatímco maminka Růžena  pocházela z národnostně smíšené rodiny. Otec tak mluvil na své čtyři děti česky, maminka německy.

Soužití Čechů a Němců v pohraničí výrazně narušil vznik Henleinovy radikální Sudetoněmecké strany, která se vymezovala proti demokratickému Československu a časem začala usilovat o připojení k německým oblastem. To se podpisem mnichovské dohody 30. září 1938 nakonec podařilo a většina Čechů se rozhodla z pohraničí odejít. Před nejistou budoucností a německou agresí uprchla v říjnu 1938 také rodina sociálního demokrata Josefa Adama.

„Mezi Němci byli fanatici, tak jak je to vždycky. Nesnášeli Čechy, a dokonce si pamatuji výraz: ‚Když chcete mluvit česky, tak táhněte do Polska.‘ Vzpomínám si, jak jsme tahali rance a cpali jsme je v Proboštově oknem do vagonu. Prchali jsme do Nymburka, žili tam nějací naši vzdálení příbuzní a bydleli jsme u nich na půdě. O několik měsíců později jsme se pak vrátili do Proboštova,“ vzpomíná na útěk z pohraničí pamětník.

Němci dávali najevo nenávist k Čechům

V Proboštově zůstalo i nadále poměrně dost českých rodin a fungovaly zde dvě hospody, U Růžičků a U Kratochvílů. Němci měli zase hospodu U Zeleného stromu, kde se scházeli nacisté.

„Venku jsme nesměli mluvit česky, to se neslušeno, ale nás Čechů bylo docela dost, tak jsme se vždycky sešli a popovídali si česky. Časem jsme si na to zvykli a pochopitelně jsme měli kamarády i mezi Němci. Někteří dávali najevo nenávist k Čechům, jiní to brali tak nějak rozumněji. Všichni nebyli nacisti, ale bylo dost těch, kteří chodili v uniformě Hitlerjugend a podobně. Dávali najevo, že jsou něčím víc a my jsme póvl,“ popisuje proměnu v rodné obci Josef Adam.

Odmítli jsme zpívat, aby Bůh ochraňoval führera

Jako obyvatel Říšské župy Sudety musel pamětník pochopitelně navštěvovat německou školu, protože česká už v Proboštově neexistovala. Do třídy s ním chodilo dalších asi dvanáct Čechů a měli oproti německým spolužákům slušné zastoupení. Museli si ale dávat pozor, když mezi sebou mluvili česky, protože to někteří učitelé nesnášeli.

„Ráno jsme museli povstat, zvednout ruku a zazpívat, aby Pánbůh ochraňoval našeho führera. Jednou jsme se s ostatními českými spolužáky umluvili, že tohle dělat nebudeme. Byl z toho velký malér, že nás rodiče vychovávají nepřátelsky k Německu. Táta říkal, že je to těžké, ale že si na to musíme zvyknout. Takhle to trvalo až do konce války,“ pokračuje pamětník.

Otce vyvlekli z domu k výslechu, dostal naflákáno

Němci však neváhali použít sílu, aby dali Čechům v Proboštově najevo, kde je jejich místo. Když došlo 15. března 1939 k obsazení zbytku Československa a k vytvoření protektorátu, rozhodli se Němci v Proboštově uspořádat takzvanou Bartolomějskou noc, při které rozbíjeli Čechům okna, dveře a poráželi ploty.

„Z ničeho nic udělali místní Němci tenhleten výbuch. Češi dostali naflákáno. České obchody a domy byly všechny vytlučené,“ popisuje událost Josef Adam.

Proti českým sousedům neváhali použít ani tvrdé násilí. Pamětníkova otce té noci Němci vyvlekli z domu k výslechu na obec. Zbili jej a druhý den ráno pustili. S modřinami chodila většina Čechů.

Obilí jsme mleli na ručním mlýnku, nebylo co jíst

Další potíže začaly s vypuknutím války, kdy měli Češi oproti Němcům značně zmenšené potravinové příděly. „Máma mi v pondělí načala chleba a ve středu už jsem neměl co jíst. Měli jsme doma ruční mlýnek, a když se nám podařilo od známých sedláků sehnat obilí, sami jsme si jej mleli. Pekli jsme takové placky, které byly kvůli otrubám dráždivé na krk. Sbírali jsme houby, maliny, borůvky, ale za to byl poplatek. Takže když jsme viděli hajného, tak jsme se koukali honem schovat. Povolení stálo asi marku a to už byly slušné peníze,“ vzpomíná Josef Adam.

Jiní lidé se snažili opatřit si potraviny tak, že jezdili do vnitrozemí k sedlákům a vyměňovali například šatstvo za nějakou zemědělskou plodinu. Na cestu do Protektorátu Čechy a Morava bylo ale nutné si složitě opatřit propustku.

Sousedku vyslýchali ohledně atentátu, zbláznila se

Atmosféra strachu ale trvala dál, což se podle pamětníka silně projevilo po útoku na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha v květnu 1942.

„Heydrich byl nacista všech nacistů a atentát na něj Němce vybičoval k ještě většímu násilí. Pokud byste o někom řekli, že schvaloval atentát, tak jej hned sbalili a šel do koncentráku. Stačilo jen naznačit, že to bylo v pořádku, někdo vás udal a už bylo zle. Němci se o tom mezi sebou nebavili, byli opatrní. Naši sousedku paní Tregnerovou dost vyslýchali a zbláznila se z toho. S nikým nemluvila a chovala se podivně,“ popisuje období heydrichiády pamětník.

Nálety bývaly i sedm dní v týdnu

Chování k české menšině se podle Josefa Adama měnilo podle toho, jak se vyvíjela válka. Vrcholem změny pak byla porážka u Stalingradu. Německá propaganda sice tvrdila, že jejich armáda ustoupila na předem připravené linie, mnozí z Proboštova zde však měli své příbuzné a začali pochybovat o pravdivosti médií.

Další velkou ránou pro morálku německého obyvatelstva bylo bombardování, ačkoli Proboštov přímo zasažen nikdy nebyl.

„Byly různé přednášky, jak se bránit při náletech a jak má být zatemněno. Chodily hlídky, a když někde prosvítalo světlo, tak zabouchaly a bylo zle. Nálety bývaly i sedm dní v týdnu. Bombardovali nás buď ve dne Angličani, nebo v noci Američani. První letadla vždycky shodila zápalnou bombu a osvětlila místo, kam mají bombardovací svazy shodit bomby,“ popisuje děsivou každodennost Josef Adam.

Známá v hořících Drážďanech porodila

Obyvatel bývalého československého pohraničí se velmi dotklo také bombardování více než padesát kilometrů vzdáleného hlavního města Saska, Drážďan. Tento zničující nálet proběhl 13.–15. února 1945 a zemřelo při něm přibližně dvacet tisíc lidí.

„Nalétávali večer a nad Drážďany byla rudá záře. Kliky na dveřích i na oknech se nám třásly od bombardování. Lidé tam museli doopravdy zkusit. Byl jsem potom zaměstnaný u firmy Chirana a jedna paní říkala, že tu noc, kdy došlo k bombardování, v Drážďanech porodila. Dítě jí prý zabalili a ona s tím děckem běžela hořícími ulicemi mimo. Říkala, že to bylo hrozné,“ dodává pamětník.

Sovětští zajatci se ve stodole prali o chleba

S blížícím se koncem války souvisely také přesuny válečných zajatců. V Proboštově se tak objevili Angličané, Australané i Rusové. Jenže zatímco se na západní vojáky vztahovaly ženevské konvence a žili alespoň v trochu důstojných podmínkách, pro zacházení se zajatými sovětskými vojáky neplatila žádná pravidla. Trpěli zoufalým nedostatkem potravin i základního zabezpečení a jejich hlídka se bavila tím, když hodila do stodoly kus chleba a nešťastníci se o něj začali prát.

„Naše domácí byla velká komunistka, a když byli u sedláka Webera na konci války ‚ubytovaní‘ ruští zajatci, tak uspořádala sbírku jídla a pak jim to přinesla. Byli to chudáci, kteří měli opravdu hlad. Němci se sice rozčilovali, že chceme podporovat ruské zajatce, ale už byli také opatrnější,“ vzpomíná Josef Adam.

Fanatičtí Němci začali být ke konci hodnější

Ve snaze zvrátit průběh války povolalo německé velení v závěrečné fázi války všechny ve vlasti dosud setrvávající německé muže od šestnácti do šedesáti let, kteří měli bránit svou vlast před blížícím se nepřítelem. Část sousedů z Proboštova tak musela budovat protitankové zátarasy a připravovat se na příchod Rudé armády, kterou měli zastavit pomocí několika zastaralých zbraní. Dezerce nepřicházela v úvahu, protože by znamenala jistou smrt.

„Chlapi do šedesáti let šli do výcviku, měli civilní oblečení jenom s páskou, že jsou Volkssturm. Dostávali i nějaké zbraně, byl to takový zoufalý pokus zachránit, co se dá. Každý hledal důvod, jak by se tomu vyhnul, protože věděl, že to nemá budoucnost. Bylo zřejmé, že to Německo už dlouho nevydrží, a dokonce i fanatičtí Němci začali být hodnější. Věděli, že je zle,“ popisuje atmosféru na konci války pamětník.

Někteří se rozhodli raději zabít než odejít

Po konečné kapitulaci Německa začali Češi z Proboštova odzbrojovat německé jednotky a internovali některé Němce v místní škole. Zajišťování zbraní se účastnil i Josef Adam, který chodil s ostatními kluky sbírat munici i zbraně do hor a pak je nosili do Proboštova na národní výbor.

„Až se to uklidnilo, začaly odsuny. Byli lidé, kteří se hlásili dobrovolně, jiní šli z donucení. Věděli jsme, kdo je schopný žít v českém národě, a ostatní si snažili často zajistit, aby nemuseli do odsunu. Pokud byl Němec specialista nebo řemeslník, mohl si zažádat, aby zde jeho rodina zůstala. Není to nic radostného, když tu musíte všechno nechat a jen s rancem se vydat nějakých dvacet pět kilometrů,“ dodává k odsunu německého obyvatelstva Josef Adam.

Není proto překvapivé, že někteří Němci konec války neustáli a rozhodli se raději zabít, než aby opustili své domovy a vydali se vstříc nejisté budoucnosti. „Jedni staří manželé se rozhodli utopit v rybníku. Pozvolna šli, až jim voda sahala po hlavu, a utopili se. Měli strach z odvety. Jeden náš soused se zabil i s manželkou a dcerou, podřezali se. Zachránit se podařilo jen toho starého pána. Pak k nám chodil a říkal, jak lituje toho, že ho zachránili. Nechápal, jak má žít, když přišel o všechny. Bylo nám ho strašně líto,“ popisuje nelehký osud Němců po válce pamětník.

Nutili mě do KSČ, aby mohly jít děti studovat

Po vychození měšťanky se Josef Adam v roce 1947 začal učit nástrojařem v teplické strojírně, kde pracoval i jeho otec. Poté se přihlásil ke studiu na střední průmyslové škole a po jejím absolvování nastoupil v letech 1953–1955 základní vojenskou službu jako osobní řidič velitele letiště v Milovicích. V roce 1960 se oženil s lázeňskou lékařkou Evou Adamovou a stal se otcem dvou dětí. V té době začal pociťovat nátlak, aby vstoupil do Komunistické strany Československa.

„Nikdy jsem nebyl ve Svazu mládeže a nebyl jsem komunista, ale nutili mě do strany, že mám dvě děti a že budou chtít na školy. Takhle se tenkrát dělal nábor. Pokud chtěl člověk profesně něčeho dosáhnout, tak musel jedině za pomoci strany. To měli důkladně obšlápnuté. Z toho důvodu jsem se nechal naverbovat a přihlášku jsem jim nakonec podepsal. Ve fabrice jsem se pak dostal až na pozici technického náměstka,“ popisuje běžnou praxi komunistického režimu pamětník.

V roce 1968 jsem odevzdal stranickou legitimaci

Komunistický režim Josef Adam nicméně neuznával, protože mu podle jeho vlastních slov dost připomínal ten nacistický. Velice se jej však dotkl vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa, která zde měla potlačovat údajnou kontrarevoluci. Tuto nespravedlnost odmítl tolerovat a rozhodl se ze strany definitivně vystoupit i za cenu ztráty zaměstnání.

„Rok 1968, to byla poslední kapka. Odevzdal jsem stranickou legitimaci, a tím jsem dal najevo, že tu sovětská vojska nechci. Tam jsem s nimi jednoznačně skončil. Nabízel jsem, že bych v podniku zůstal alespoň na manuální práci, ale prý by to nebylo vhodné. Tak jsem odešel a nastoupil jsem u národního podniku, který vyráběl plechovky, kanystry a podobné záležitosti.“

Za revoluce jsem byl dost agilní

Pád komunistického režimu v roce 1989 proto přijal Josef Adam s radostí a ihned se zapojil do budování svobodného Československa. Stal se zakládajícím členem Občanského fóra v Teplicích.

„Když přišla revoluce, byl jsem dost agilní. Scházeli jsme se v jednom domě v Krupské ulici, bylo nás tam asi dvacet. Jednou jsem jel k prezidentu Havlovi s memorandem k devastaci v Ústeckém kraji, kterou způsobily továrny, ale přímo k němu jsem se nedostal, pouze k sekretáři. Pak už jsem ale nechtěl politicky pracovat, protože začaly konflikty,“ dodává Josef Adam.

V roce 1992 skončil pamětník i s prací v podniku a odešel do důchodu. V době natáčení (2023) žil na chalupě v Císařském u Šluknova, těšil se ze zaslouženého odpočinku a ve volných chvílích hrál s přáteli kulečník.