Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Adam (* 1932  †︎ 2024)

Němci dávali najevo, že jsme póvl

  • narodil se 29. ledna 1932 v Proboštově u Teplic

  • otec byl sociální demokrat

  • zažil násilí Němců na české menšině

  • za války si na ručním mlýnku mleli obilí

  • pamětník byl svědkem bombardování Drážďan

  • viděl, jak Němci zacházeli se zajatci

  • po válce čistil pohraničí od zbraní a munice

  • v roce 1947 se začal učit nástrojařem

  • absolvent střední průmyslové školy

  • odmítl vstup vojsk Varšavské smlouvy

  • v roce 2023 žil v Císařském u Šluknova

  • zemřel 9. října roku 2024

,,Mezi námi kluky byli i Němci, rádi s námi spolupracovali, nebyli nijak agresivní… Když do vztahu lidí někdo zatáhne politiku, je to katastrofa.“

Josef Adam se narodil 29. ledna 1932 v Sudetech v Proboštově u Teplic. Po Mnichovské dohodě v roce 1938 byla jeho rodná obec součástí území, které bylo Československu násilně sebráno. Během druhé světové války tak Josef žil na území Německé říše, kde jako rodilý Čech zažíval různé těžkosti. Když ,,přišli Němci“, směl spolu s rodiči a bratrem vycházet z jejich bytu na dvůr, jen když pan domácí vypouštěl prase nebo když ženy kropily prádlo. Kromě bratra měl ještě dvě sestry, které žily v protektorátu v Praze. Navštěvovat je směli pouze s propustkou, kterou nebylo jednoduché získat. Zrovna, když se jedna z jeho sester vdávala, dostal povolení vyjet jen jeho otec, nakonec se jim ale podařilo četníky přesvědčit a na svatbu dorazili všichni. V Proboštově Josef Adam zažil i několika hrůzných událostí – pochody zajatců a nálet na Drážďany.

Německá učitelka

Otec Josefa byl Čech, matka pocházela z česko-německé rodiny. Rané dětství strávil v poklidné atmosféře Proboštova, kde společně žili Češi a Němci. Nálada se mezi obyvateli v nadcházejících letech začala postupně proměňovat a čím dál více se projevovali místní němečtí nacionalisté – nosili uniformy a vyvolávali rvačky. Vzhledem k německé převaze vyhráli v obci ve volbách roku 1935 henleinovci a s blížícím se rokem 1938 a Mnichovskou dohodou se útoky stupňovaly. Proboštov se posléze jako sudetské území stal součástí Německé říše.

Když Josef chodil do první třídy, zrušili v Proboštově roku 1939 českou školu. Nenašel se totiž nikdo, kdo by chtěl učit děti česky. Rok tak Josefa a jeho bratra učil doma češtinu jejich otec a poté museli povinně do německé školy. ,,Naše německá třídní učitelka ráno přišla, museli jsme povstat, zvednout packu a zpívat, aby bůh ochraňoval našeho führera a kdesi cosi. My bláznivé děti, jsme se jednou rozhodly, že teda takhle ne. Tak jsme vstaly, nezvedly jsme ruku a nezpívaly jsme. A to byl malér.. “ Jeho otec pak musel dorazit do školy, kde mu vynadali, že podporuje své děti v nenávisti k Němcům. Od té doby byli opatrnější.

Hladoví zajatci

Za dobu války prošlo Proboštovem několik pochodů zajatců. Většinou to byli Sověti, ale také třeba Angličané a Australané. Nasazení tu byli i polští a ukrajinští zajatci, kteří pracovali na místních statcích nebo v průmyslových podnicích. Josef vzpomíná, jak jeden místní sedlák u sebe ubytoval patnáct Sovětských zajatců přes noc: ,,To byli doopravdy chudáci. On přišel, měl nakrájených pár krajíců chleba, pootevřel dvířka a řekl: ,,Pojďte se podívat, jak se budou rvát,“ a hodil ty chleby mezi ně. Ti pochopitelně nedostávali žádnou pořádnou stravu, jen kde si co urvali.“

Zároveň vzpomíná, jak na nedalekém nádraží v Bohosudově došlo ke konci války k veliké tragédii. Zastavil tu transport vězňů z koncentračních táborů, které dozorci z vlaků vyhnali a dovolili jim se v nedalekých tůňkách umýt. Vyčerpaní, nemocní a zesláblí vězni tam poté umírali na zápal plic nebo tyfus. ,,Protože už to bylo k revoluci, stráže utekly a nechaly lidi zavřené ve vagónech. Když se potom někdo odvážil vagón otevřít a podat jim vodu, zjistil, že jich 312 už nežije,“ říká.

Nálet na Drážďany

Další válečný zážitek má z roku 1945, kdy viděl nálet na Drážďany, na které šlo z Proboštova dohlédnout přes Krušné hory. ,,To bylo hrozné, pořád byly slyšet letadla, jak letí. Nám se třásly kliky od dveří, od oken a potom byla vidět ohromná rudá záře nad celým výběžkem Krušnohoří.“ 

Chování Němců v Proboštově se dle vyprávění začalo zlepšovat po porážce německé armády u Stalingradu. Byli totiž mezi nimi tací, kterým u Stalingradu padli příbuzní. Stále se ale našli zarytí nacionalisté, kteří neslevili. 

Položil jsem legitimaci

Po válce se Josef těšil na normální život. Chodil do skautu a když ho komunisté zrušili, dal se na trempování a hrál fotbal a hokej. Vyučil se nástrojářem a poté ještě vystudoval střední průmyslovou školu. Následně nastoupil do Národního podniku, kde se stal mistrem v dílně a později náměstkem ředitele. Seznámil se se svojí budoucí ženou a narodily se jim dvě děti.

Po dlouhém přesvědčování nakonec vstoupil do komunistické strany, kterou ale po okupaci Československa v roce 1968 opustil. ,,Už jsem tušil, co tam bude vyvádět Husák, jako ústřední tajemník komunistické strany, tak jsem jim položil legitimaci. Byl jsem náměstkem ředitele a za týden už jsem jím nebyl, okamžitě mě odvolali.“ Kvůli svému kádrovému profilu pak dlouho nemohl najít práci, ale díky tomu, že uměl německy, zaměstnali ho v Báňských projektech. ,,Platově jsem šel z nějakých čtyři a půl tisíce na tisíc sedm set a to už jsme měli děti, takže to byl problém,“ říká. V roce 1972 si Josef Adam podal inzerát na chalupu, a tak se dostal do Šluknova. Tam bydlel i v době natáčení v roce 2021.

 

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: The Stories of Our Neigbours