Viktor Beránek

* 1951

  • „To v ´55 na Vysoký. Bublík, Jílek, ti chataři to tam namontovali. To byla na tu dobu neskutečná odvaha. Tisíckrát ten kříž komanči chtěli dát dolů. Jenom oni tam nebyli schopni vylézt. Tak posílali horskou službu, a horskou službu vždycky chytila nějaká vichřice nebo bouřka nebo něco. Protože to byli dva bohové: červený bůh na Rysech, a normální Bůh na Vysoký. Oni byli blízko sebe, protože na Rysech byla stále deska Lenina. A tu desku Lenina stále někdo shodil, zničil, okadil… To byly stále problémy neskutečné. Potom to Poláci udělali z takového materiálu, co ani lučavka královská by toho Lenina na Rysech nesežrala. Chválili se, že jaké to je. Potřebovali to vynést na Rysy. To byl takový pěticípý květ a uprostřed byla hlava Lenina, taková deska to byla. Chtěli, abychom to vynesli. To bylo šest dílů, každý ten díl měl 30 kg. My jsme to nechtěli vynést, aby nás nepoplivali. Sami sebe bychom poplivali, kdybychom to nesli. A to platili dobře, bolševik platil dobře. No ale my jsme to odmítli, tak to nesli takoví, co se dali. Ale to nebyli lidé od nás. Potom přišli Poláci a přinesli si – tomu se říká důlčík, když chcete vrtat do kovu, uděláte si dírku, ťuk kladívkem a potom se odvrtává. No a přišli Poláci a vyťukali tam Solidarność – jako tehdy co byla Solidarność – na toho Lenina. Tam bylo napsáno, že ‚Komunismus, mládí lidstva‘. Teď tam byla ta Solidarność. A ještě tomu Leninovi takové rohy udělali na hlavě. Hned na to měl být výstup na Rysy a teď tam šla ta vládní delegace. Potom to vyřešili tak, že tolik květů nanosili, těch rudých karafiátů, že z toho Lenina jenom nos trčel.“

  • „Chodil vrchní velitel státní hranice, generál Šádek. On chodil asi i v civilu, často nás vídával – si myslím, že chodil častěji, že tam nebyl jen na ten výstup mládeže na Rysy – a on si nás tak oblíbil. Viděl nás nosit velké plynové bomby, velké náklady, sporáky kuchyňské, prostě stokilové vynášky. A oni strašně chtěli být povýšeni, tito (okresní komunisté), anebo dostat nějaké vyznamenání. A on tak jednou přišel a říká: ‚Viktor, vieš čo?‘ to byl Slovák, ‚ja ti dám svoju uniformu! Generálskou. A až bude na budúci rok výstup na Rysy, ty musíš v tej generálskej uniforme stáť před chatou a vítať tu vládnú delegáciu!‘ I s těmi estébákmi, i s touhle bandou. Nejhorší byli, říkám, ti krajští a okresní tajemníci stran. No a dal mi takovou bundo-košili, tady byly výložky generálské, dal mi tu čepici generálskou, ale nedal mi kalhoty k tomu. Uběhl rok, a tehdy byly Olympijské hry v Los Angeles, které bojkotoval komunistický blok. Ale já jsem si někde sehnal trenky, takové modré, krásné, a tady bylo napsáno: USA – Adidas. Dal jsem si tu bundo-košili, tu čepici a ty trenky. A teď oni už šli zdola a už mně viděli z dálky. Colotkovi, tomu předsedovi vlády, to bylo (fuk), říká: ‚Pekné trenky máš Viktor!‘ a i ten generál. Ale to jsem viděl na těch estébácích… – ‚Viete čo, aj my bysme si vás vyfotili.‘ Víte, fotili si, už to bylo někde v archivu založené. A pak říká ten generál: ‚Viktor, vieš čo? Ja ti dám aj nohavice!‘ Tak mi dal i nohavice – ony měly takové dva červené lampasy tady. – ‚A dám ti na tu bundo-košili i normálně tu bundu generálskou.‘ No já jsem měl kompletní generálskou uniformu. Tito se šli zjašit, protože ti byli jenom nějaký poručíci nebo nevím. Já jsem si to občas oblíkl na chatě a prošel jsem jídelnou. A všichni vojáci salutovali: ‚Čest práci, soudruhu generále!‘ A já: ‚Čest hoši. Sedněte, dopijte čaj.‘“

  • „Ale já si ještě vzpomínám na jeden takový (moment), ještě před tím (listopadem). Já jsem měl lásku v Praze, ona chodila na vysokou školu. A tehdy utíkali východní Němci přes Západoněmeckou ambasádu. Najezdili těma Trabantama, Warburgama, a přelezli do ambasády. Tam je taková velká zahrada, plot je kolem, je to pod Petřínem. Žádali o azyl, tam přímo. My jsme byli na Petříně, kam budou chodit dva zamilovaní, a slyšeli jsme nějaký hluk z té strany, tam od ambasády. Tam se šlo nějakým lesem či co to tam je. Přišli jsme zezadu a viděli jsme tu zahradu plnou stanů, naváželi tam postele, byli tam tisíce lidí. Obešli jsme to a před bránou stály matky, děti, o půlnoci, všichni vystrašeni. Naši lidé je dost podporovali. Pražáci tam do toho, teď ta bezpečnost zase kolem tam někde – ti nevěděli, co mají dělat. To bylo ještě před listopadem. Nakoupili jsme nějaké potraviny a přes ten plot jsme jim to dávali. Ale už tehdy jsem si všiml, že Češi, někteří Pražáci, kupovali pivo, a draho jim ho prodávali přes ten plot. Víte, koupili ho za korunu a prodávali za pět.“

  • „Byl jsem tady, v Popradu. Tady se valily tanky tou severní trasou na západ. Bylo to tam veselé, v uvozovkách, na tom náměstí v Popradě. Projížděly tanky a doprovodní vozidla. To se valilo a lidi je nějak zastavili. Propíchali gumy či co těm autům. Tanky nemohly jet kvůli vlastním autům. Řešili problém, jak prorazit přes to náměstí dál na západ. Nějaké helikoptéry poslali. Potom takové tři tanky to tam začaly projíždět. Občas chytily nějaký barák, a když nemohly projet, tak to urvaly. Střílelo se tam, lidi do nich házeli, co se dalo, co měli po ruce. Tam zastřelili Jozefa Bonka, má na náměstí pamětní desku. Několik lidí bylo zraněno. Já jsem byl kousíček od toho tanku, který střílel ulicí dolů. Pak jsme běželi za tím posledním tankem a propíchli jsme mu ty nádrže s tou naftou, či co to tam vzadu měli. Někdo to zapálil.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Štrbské Pleso, 20.09.2022

    (audio)
    délka: 02:28:02
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Mezi dvěma bohy

Viktor Beránek
Viktor Beránek
zdroj: Post bellum

Viktor Beránek se narodil v Praze 13. září 1951, v šesti letech se s rodiči přestěhoval do Starého Smokovce – lázeňské obce na úpatí Vysokých Tater. Jako šestnáctiletý se účastnil demonstrací v Popradě proti projíždějícím vojskům Varšavské smlouvy, směřujícím na Prahu. O rok později byl zatčen za psaní protiokupačních hesel a z téhož důvodu vyhozen z práce. Než v roce 1970 nastoupil na povinnou vojenskou službu v Nechranicích, brigádničil půl roku jako nosič na Zbojnickou chatu ve Vysokých Tatrách. Právě na vojně si uvědomil, že svět vysokých hor je světem svobody, a po skončení vojny se k tomuto povolání vrátil. Postupně vynášel na všechny chaty ve Vysokých Tatrách. V roce 1977 se stal chatařem Chaty pod Rysmi, nejvýše položené obytné stavby v Československu. Vzpomíná na vyhrožování a šikanu pohraniční stráže i každoroční agitační výstupy mládeže na Rysy, jichž se pravidelně účastnili i vládní delegace. Popisuje, jak turisté i horolezci opakovaně ničili pamětní desku V. I. Lenina, která byla roku 1970 umístěna na jednom z vrcholů Rysů. Začátkem osmdesátých let emigroval přes Slovinsko a Itálii do Rakouska. Než však došel do uprchlického tábora kousek od Vídně, emigraci si rozmyslel a po třech dnech se vrátil. V létě 1989 pomáhal východním Němcům přelézat plot zahrady velvyslanectví Německé spolkové republiky, sledoval, jak za potlesku místních obyvatel odváží autobusy východoněmecké emigranty na hlavní nádraží a posléze do západního Německa. Listopad 1989 jej zastihl na cestě do Francie. Jakmile se doslechl o tisícových demonstracích v Praze, okamžitě se vrátil podpořit revoluci. V roce 2022 nadále působil jako chatař a nosič na Chatě pod Rysmi.