PhDr. Věra Bezecná

„Rakousko bylo zbytek takové velké říše. Byla tam velká chudoba, nezaměstnanost a tak dále. Pak se to zlepšilo, ale pak tam nastal takový trochu fašistický režim. Byly tam v zásadě jen dvě politické strany – levice a pravice, obě velmi silné. Dnes bych řekla, že tam nastala taková občanská válka. Bylo to vlastně poprvé, kdy Vídeň neměla sociálně demokratickou vládu. Psal se rok 1938 a kolegové z univerzity otce varovali, aby utekl. My jsme měli dvojí pas připravený na československém vyslanectví. Otec uprchl a my jsme tam s matkou byly ještě tři až čtyři měsíce. Pak jsem tedy žila s rodiči v Praze. Než jsme se v Praze ale všichni sešli, Hitler byl už v Praze také a to pro nás bylo nebezpečné.“

„Blížil se rok, kdy Hitler ‚osvobodil‘ Rakousko. Už předtím byly velké nátlaky na rakouskou vládu. To podhoubí začalo být nacistické. Tatínek měl od začátku rakouské státní občanství, ale vždycky jsme měli i československý pas pro případ nouze. Přišel poslední sokolský slet a už jsme se nechtěli vracet do Vídně. Poněvadž otec měl také rakouskou státní příslušnost a řekl, že už nikdy nechce bojovat proti své vlasti. Byli jsme na Velehradě, kde je ústav, kam faráři jezdí na duchovní cvičení. Byla to velice moderní budova, tam nás ubytovali. Bylo právě před mnichovskou dohodou. Tatínek měl strach. Jeho kolegové, se kterými studoval na univerzitě – byli to Rakušané, ale hodní – mu řekli: ‚Víš, Edo, pokud můžeš, tak odsud odjeď. Seš na listině těch, se kterými se nacisti hned vypořádají.‘ Otec z Velehradu odjel do Vídně pro pas a pak do Československa. Já s maminkou jsme jely z Velehradu zpátky do Vídně, ale z Rakouska jsme samozřejmě musely prchnout, protože Rakušani už zavírali Židy do koncentráku. Ve Vídni v hotelu Metropol sídlilo gestapo, kde si Židi žádali o vystěhování. Tam jsme se musely registrovat.“

„Nastal rok 1948, to jsem ještě studovala a měla jsem skoro před promocí. Když měl prezident Beneš pohřeb, ve čtyři hodiny ráno pro mě přijeli a odvezli mě do Ruzyně. Tam už bylo zavřeno více studentů, asi padesát. Asi za šest neděl nás pustili. Když začaly procesy, docela jsme se na Ruzyni báli. Měla jsem asi měsíc před promocí. Všechny zkoušky jsem měla složené. Ruzyň tenkrát byla ještě fešácký kriminál. Ráno přišel bachař a řekl: ‚Holky, vemte si dneska rohlíky, zítra nebudou. Až pozítří.‘ Nebo: ‚Vemte si dneska v kuchyni víc mrkve.‘ Zamřížovaným oknem jsem dolů pustila moták se vzkazem pro tetu Hermu z Liboce. Je to blízko, někdo jí to odnesl. Vzkaz, že sedím v Ruzyni v kriminálu. Asi mě zavřeli preventivně. Ta pravice byla jasná. Samozřejmě, že nemohli zavřít všechny studenty z právnické fakulty. Vůbec na nic se nás neptali. Nevěděli jsme, proč tam jsme. Říkali jsme si, že je to proto, že jsme proti režimu. Aby nás volal někdo k výslechu, to neexistovalo. Pak nastaly procesy a to jsme tedy měli strach. Přesto mě nechali promovat. Na fakultě už byly akční výbory a ti studenti nás kádrovali, jestli jsme dobří, nebo ne, zda nám můžou dát potvrzení. Ti kluci z fakulty mi to potvrzení tenkrát ještě dali. Ještě jsme byli kamarádi. Podepsali mi papír, že můžu promovat. Odpromovala jsem a tím skončila moje právnická kariéra. Dostala jsem doktorát, a pak jsem nebyla zaměstnaná jako právník až do roku 1968. Měla jsem třeba zaměstnání jako vedoucí závodní kuchyně v Kovoslužbě.“

„Moje máma chtěla jet za svými rodiči, ale to už nám ti komunisti nedovolili. Maminka je chtěla jet navštívit do Vídně. To se už psal rok 1948. Paní Gottwaldové jsme napsali dopis. Tři dopisy. ‚Není to možné. Návštěva paní Führingové ve Vídni se vám nepovoluje.‘ Až nevím jak, matka dostala povolení a odjela přes hranice. Poněvadž tam nebylo co jíst a tady byla zásobovací situace neskonale lepší, byla nabalená jídlem. Ve Vídni neměli co žrát. Přes hranici nejezdil vlak. Převezli ji s kufrem drezínou. A ten nádražák, co ji prohlížel, říká: ‚Vy se jmenujete Venclová? Já jsem měl profesora (Vencla), který mě učil na reálce ve Vídni. Učil mě němčinu a češtinu. To je váš muž. Tak si to jídlo tedy odvezte.‘“