Vlastimil Binder

„Jezdívali jsme do Brna do práce ve čtyři hodiny ráno a někdo s tím došel k autobusu, že slyšel něco, že nás zabrali Rusi. Když jsme přijeli do Brna, tak tam už toho bylo plno, to už jsme věděli, na čem jsme. Šel jsem nejdřív do fabriky, do Zbrojovky. Tam už se vědělo všechno, bylo toho plné město. V práci se nedělalo, rozpustilo se to a šlo se do města. Ale já bych do práce stejně nešel, byl jsem dárce krve a ten den jsem měl jít darovat krev. Z fabriky jsem potom šel na Žlutej kopec dávat tu krev. Sešlo se nás tam víc, lidi už tam měli různý informace. Lidi v Brně věděli víc než my, kteří jsme přijeli. Došel tam primář, k té osmé hodině, kdy se mělo začít, a ptal se, kdo se cítí, že může dát krev bez vyšetření, aniž by někomu uškodil. Myslím jenom dva lidi odešli, já jsem ten den krev dával. Pak se šlo do města, tam už byly popsané ulice na české plakáty. Těch umělců se vynořilo za tu chvílu úplně nepočítaně a takových tam bylo hesel.“

„Když přišli Rusi do Ivaně, tak Němci byli tady za Jihlavou (míněna řeka, pozn. red.) směrem od Ivaně k Pasohlávkám. A protože se dostali do míst, kde bylo víno, tak ta morálka v první řadě byla mizerná. Jeden den byli v Ivani za řekou, druhý den je zase Rusové vyhnali. Dopadlo to tak, že Ivaň byla vystěhovaná do Vranovic. Když tam přišli první Rusové, tak náš otec jim do zákopů za vesnicí nosil jídlo. Kuchyň byla ve vesnici, směrem k Přibicím, tak jim nosil jídlo, ještě s jedním, měli to poručené. Při jedné návštěvě v zákopech byl postřelený, měl průstřel nohy a bylo to úplně zoufalé, protože tam ležel ve sklepě a všichni ostatní byli ve Vranovicích. My jsme kvůli tomu museli zůstat pár dní v Ivani, to nebylo sanitka. Za tři dny se ho podařilo přestěhovat do Vranovic. My jsme byli konkrétně na hájence, takže na to vzpomínám v dobrém, žili jsme si tam v přepychu, bez starosti, akorát že otec byl raněný, nemohl chodit. Jinak nám to jako děckám nějak tak zvlášť nepřišlo, mně bylo jedenáct let.“

„Starej Pinkava, to byl nejpoctivější člověk v Mušově, jeho rodina sedlačila, měli koně, krávy, jenomže bylo po tom sedmačtyřicátým roce, bylo sucho a potom založili družstvo a jim navalili takové dodávky, nikdo se na to nedíval. Prostě nesplnili, tak měli sankce. Já teď nevím přesně jaký, ale vím, že peníze neměli. Doma měli pekárnu, jak to bývalo v některých statkářských domech, ale děcka měly chleba na příděl! Jejich matka to zamčela, chleba do nějaké skříně, a jak došly, tak jim každému dávala. Ty děcka měly hlad. Ale takových rodin tam bylo víc. Prostě nesplnili nesmyslné dodávky a neuznali, že ty děcka musí z něčeho žít.“

„Když potom bylo po válce, tak jak měl otec ty známé v Mušově, tak nějakému jeho největšímu kamarádovi, Hanz Schulz se jmenoval, otec slíbil, než je odsunuli, že se nastěhuje na jeho barák. Tak to byl takový paradox, my jsme v Ivani žili v jedné místnosti pět lidí, po zemi se spalo a toto byl jeden z nejhorších baráků v Mušově, byla tam taky jedna místnost a malá kuchyň, nic víc. Takže kvůli kamošovi vybral takový barák, že to bylo nakonec stejné jak předtím. Ale nám to nějak moc nevadilo.“