Petr Bísek

* 1941

  • „V sokolovně na Manhattanu koncem listopadu 1989 bylo velké shromáždění, asi 400 lidí, bylo nabito. Já jsem byl taková generace mezi, tak jsem z těch 400 znal možná dvacet až třicet. A tam se povídalo, co se děje. Byl tam... myslím, že tam byl na návštěvě Dienstbier a Ivan Havel, možná ještě někdo jiný. Možná Palouš, nevím. A tak se tam diskutovalo, různí činitelé zasloužilí i nezasloužilí povídali a já jsem ke konci té schůze řekl, že budu vydávat noviny, že budu pokračovat v Amerických listech, protože jsem měl typografické studio a jsem sazeč, tak jsem znal výrobu, vše, co jsem dělal předtím. Jako kdyby mě na to připravovaly opravdu ty moje práce, co jsem dělal v New Yorku a na Long Islandu. Tak jsem to ohlásil. Asi 40 lidí mně dalo jejich adresy, a tím jsme začali. Byla to fuška. Americké listy postupně pohřbily Typeprints Company, což bylo naše typografické studio – tři roky staré, kvalitní, pěkné, hodně výdělečné. A Československý týdeník jsem vybral, protože paní Švehlová tenkrát najednou byla sama osamocená a nechtěl jsem nějak na ni naléhat, tak jsem si vymyslel Československý týdeník, protože jsem chtěl zdůraznit jednotu Čechů a Slováků. Já jsem se pokládal za Čecha narozeného v Československu, já jsem byl proti tomu rozdělení tenkrát. Týdeník jsem myslel, že budeme stejně jako byly Americké listy, ty byly týdeník, myslím, že osmistránkový. Trvalo několik let, než s paní Švehlovou jsem se domluvil, že převezmu název Americké listy. To bylo o několik let později a byli jsme maximálně soustředění na Americké listy. Měl jsem skupinu vynikajících spolupracovníků a dopisovatelů, ale jinak to byla práce prakticky, ta výroba a distribuce, všecko okolo toho, byli jenom dva lidé – moje manželka a já.“

  • „Nezapomenu, když jsme z dálky... Přijeli jsme v noci, tak k ránu, ale byla ještě tma a z dálky vidím Manhattan, ta světla, a vidím tam okolo Brooklynu tu dálnici, jak tam byla světla, mrakodrapy velké. Já jsem v životě předtím mrakodrapy neviděl, tak jsem čuměl. A když potom přijela ta malinká přístavní loď a přivedla nějakého toho úředníka, že zkontroloval víza a takovéhle, tak jsem na něj koukal jak na zjevení, to bylo... No, a co se stalo, vystoupili jsme do, což se dá popsat jedině tím, že lidem připomenu ten film Pohled z mostu. Normálně ještě fungující doky. Ti chlapi s těmi, těmi háky, jak tahají ty balíky. Je to prostě... Tam jsme vystoupili, vyloženě v tom mumraji. ,Štípněte mě, je to možné? Děje se to? Jsem já tady opravdu, nebo je to sen?´ Zádrhel byl v tom, že náš sponzor zatím zbankrotil a nikdo na nás tam nečekal, tak my jsme tam stáli. Já jsem měl dva kufry, v jednom knížky a anglický slovník. A ve druhém pár šatstva a 180 dolarů v kapse. A já se přiznám, já jsem nevěděl, co mám dělat.“

  • „Oni [švédští policisté] se ptali: ,Kolik máte peněz?´ Já jsem řekl, že dvacet tisíc českých korun. ,Máte nějaké šperky?' ,Máme tadyhle prstýnek a manželka má nějakou náušnici. To je všecko.´ Byli naprosto féroví a byli jsme tam velice krátce na policii, nějaké kluky vyšetřovali déle, to nevím detailně, ale nás ne. Dali nám povolení k pobytu, povolení k práci nejdřív na šest týdnů, potom na tři měsíce, pak by bylo tenkrát na půl roku, pak na rok. A když tam člověk zůstal, myslím, tenkrát to bylo pět let nebo sedm let, tak by dostal občanství, mohl požádat občanství.“ – „Co jste tam dělal za práci, ve Švédsku?“ – „Já jsem dělal pomocného dělníka v tiskárně. Všichni ti svobodní kluci... Kdybych byl svobodný, tak bych pracoval v docích, učil bych se, dělal svářeče. Všichni ti kluci šli dělat svářeče, bydleli na nějaké ubytovně v Landsortě nebo tam někde, učili se. Protože jsem byl od fochu, tak jsem pracoval v tiskárně ve švédském prostředí.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 18.06.2024

    (audio)
    délka: 01:39:38
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 26.07.2024

    (audio)
    délka: 01:09:49
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 3

    Praha, 17.09.2024

    (audio)
    délka: 01:47:48
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

V Americe jsem dělal věci, které bych nikde jinde dělat nemohl

Petr Bísek v roce 2024
Petr Bísek v roce 2024
zdroj: Post Bellum

Petr Bísek se narodil 20. září 1941 v Praze do evangelické rodiny Lýdii a Františku Bískovým. Vyrůstal po boku tří sourozenců. V roce 1958 maturoval na gymnáziu. Režim mu znemožnil studovat vysokou školu, vyučil se sazečem v nakladatelství Naše vojsko. V roce 1963 se oženil s Věrou Voreckou. Manželé se rozhodli pro emigraci a v červnu roku 1965 odjeli do Švédska, kde se odpojili od zájezdu. Půl roku žili a pracovali v Malmö, odkud na přelomu listopadu a prosince po získání víz odpluli do New Yorku. V jejich nepřítomnosti byli v Československu odsouzeni k 18 měsícům odnětí svobody nepodmíněně. V New Yorku začal pamětník působit jako sazeč v týdeníku Americké listy. Roku 1970 se manželům narodila dcera, o rok později si koupili dům v Glen Cove na Long Islandu, kde žili následujících 44 let. V roce 1974 se Bískovým narodil syn. V roce 1986 založil pamětník typografické studio a od roku 1990 vydával Americké listy. Angažoval se v krajanských spolcích. Roku 1998 ho ocenil Václav Havel medailí Za zásluhy 1. třídy za úspěšné lobbování za urychlené přijetí České republiky do NATO. V roce 2014 se pamětník natrvalo vrátil do Prahy, kde žil i roku 2024.