major Eliška Bočková

„Mívaly jsme samostudium, to jsme se opravdu poctivě musely učit. No a… ty letouny, jako ty planžetistky, tak jsme se učily malovat letadla. Měly jsme napřed mapu Evropy na těch plexisklech, to bylo jak tady tenhle obývák. Ale to bylo potom už až v Praze. Tam jsme to měly jenom část toho. A teď jsme měly sluchátka a jedny nám vysílali z toho jako cvičně a my jsme se… to musely zakreslovat. Jenže to se kreslilo jako… Ta republika byla třeba rozdělená na čtverce a kreslilo se to, že jednička byla takhle a pozpátku, jo. Přede mnou seděly ženský potom v Praze, který to vysílaly na Lvov, na Varšavu, na Budapešť. A já jsem tam lítala, měla jsem tam takovou stoličku, takovou lavici, protože tam byla celá Evropa, a teď se kreslily ty letadla, jo. Zakreslovaly, co jste slyšela, co vám tam do toho šlo, do těch sluchátek. No a oni to potom... dál se vysílalo v ruštině na Lvov, a jak už jsem říkala, na Varšavu a na Budapešť.“

„Jednou se to stalo tak, že to si pamatuju, to byl generál Lomský, ministr obrany. A to bylo ale ještě v Karlíně. A vono, když byl na hranicích, bývaly ty vidový hlásky a všelijaký ty kameny a tam, kde všude to bylo, kde voni to naváděli, než se to dostalo vlastně k nám, aby my jsme to… Tak tam prostě najednou se vobjevilo letadlo, jo, a vono přistálo v Plzni a mělo výsostný znaky ne české, československé armády, ale... Tak to byl tehdá takovej cvrkot… Přiletělo to k nám a naši to zjistili, až byl v Plzni.“ – „Tak to byl průšvih.“ – „No tak to byl takovej průšvih, že to si do smrti zapamatuju, když přišel ten generál Lomský, on byl takový malý, tlustý. Přišel tam a řval tam. To s náma sloužila tehdá jako velitelka tý směny podplukovnice Tučková. To byla ženská na svým místě. A dořval tam, dořval tam celý to vedení, co tam bylo. My jsme jenom za těma planžetama tam stály, ani jsme nedejchaly, protože… A na tom... a na tom vedlejším sále, tam řval tak, že ty operátory, to si pamatuju, jak řval, že ty operátory pověsí za koule do průvanu.“

„No, a tak jsem dolítla do kasáren a teď tam u kasáren takoví vojáčci. A u nás tam byli shodou okolností… Byli to… Sověti, ale byli tam až někde jako… Oni byli takovej ten typ těch Mongolíků, jo, jak Mongolci. Teď takový ty celty, žádný ty… celty, špinaví, nevyspalí… No můžete se na ně zlobit, když ty kluci nevěděli, kde jsou? Oni ani nevěděli, kde jsou. Já… Podle mě, si myslím, že nevěděli, kde jsou. No tak my jsme měli hned nástup, ti, co jsme tam byli. No a byli tam mezi náma takoví, že řekli, že ani kapku vody jim nedáme. No ale, to si myslím, že… Já jsem to brala z toho pohledu, že jsem měla už dvě malý děti, tak jsem říkala: ‚Ježiš, dyť ty kluci ani neví, kde vlastně jsou, no.‘“

„My už jsme potom sloužili v kasárnách u tanku na Smíchově, jsme jezdili… No ale to, vlastně dneska už se to může říct, protože pan prezident Havel to taky řekl. My jsme vlastně sloužili… Tam byl ten vládní... vládní ten kryt, vlastně. To jsme, když jsme tam přišli do kasáren, tak jsme si na uniformy museli natáhnout bílý pláště. A když jsme přecházeli přes to nádvoří, tak kdyby někdo koukal, kam jdeme, tak říkali, že tam je ňáká mlíkárna, že děláme v ňáký mlíkárně.“

„Odešli za 68. Prostě nesmířili se s tím. Ty vostatní, by se dalo říct, ať je to, ať se to dneska líbí, nebo nelíbí, tak nikdo proti tomu neprotestoval ňák, aby tam prostě skládal uniformy nebo trhal výložky, to nebylo. Ale vim, co si pamatuju, tak vodešlo pět důstojníků, který to prostě, jako hned v těch začátcích, neskousli.“