Heinrich Böhm

* 1940

  • “Ano, Vánoce, otec prostě někde sehnal jablíčka a řekl: ´Je válka, tohle je náš vánoční dárek, víc nic nemáme.´ Potom řekl vážněl: ´Ale všichni jsme naživu.´ Na to si dobře vzpomínám. Dárek ne, ale: ´Jsme naživu` A moje maminka, v Altenbergu byla jednotka pozemní protivzdušné obrany, a tak jsme tam směli a letci tam shazovali staniolové balíky, aby rušili nepřátelské radary. Staniol byl všude. Na loukách, na polích a maminka ho nasbírala a udělala z něj nějaké ozdoby a lamety a ty jsme si pověsili na stromeček. Tak vypadaly naše první vánoce. Nic jsme neměli, ale jak otec řekl, byli jsme naživu a měli jeden druhého. Nad touhle jeho větou dodnes přemýšlím. Měl pravdu. To bylo naše první období v Rakousku.”

  • "Pak už to šlo rychle. O tom už jsem předtím mluvil. Naši se pořád bavili o tom, kdy půjdeme, jestli půjdeme, matka chtěla, otec na to, že ne, já jsem úředník a tak dále. Také kdy to přesně bylo, to nevím, vím jen, že jednoho dne jsme přes hranici šli jen ve čtyřech. Rodiče, malý Heinrich a Willi jel v kočárku. O tom, kde přesně přejdou hranici, o tom se před dětmi prostě nemluvilo, to bylo tabu. Do Rakouska to bylo naštěstí jen pár kilometrů, a tak prostě jednoho dne dopoledne mladšího bratra posadili do kočárku, Heinrich dostal na záda batoh, maminka nesla další obrovský batoh a tatínek dva. Protože žili skromně, moc věcí neměli a zabalili opravdu jen to nejnutnější: “Hlavně všechny doklady, jako oddací list, křestní listy, pro Williho, toho nejmladšího, plínky, lahvičky na mléko a takto jsme s tím kočárkem, kam jsme kromě Williho taky něco naložili a vyšli jsme směrem k hranici. Ještě si vzpomínám, jak mi tekly slzy po tváři. Hračky jsme si my děti vzít nemohly, byla by to jen zbytečná zátěž. V Rakousku jsme došli do Rainbachu a u jednoho sedláka přenocovali na seníku a dostali mléko pro Williho. Dalšího dne jsme došli do Freistadtu, kde jsme se ubytovali v jednom pokoji v místní hospodě. A tam si maminka najednou vzpomněla, že doma nechala ozdoby na vánoční stromeček, a tak se rozhodla se pro ně v noci vrátit. Na hranici ji ale chytili, zbili ji, ale vrátila se zpět k nám do Freistadtu i s těmi ozdobami. Některé se sice po cestě rozbily, ale přinesla je. Dnes jsou někteří lidé dokonce tak hloupí, že se ptají: Ale proč podstupovala to riziko, že ji chytí, kvůli ozdobám na stromeček?` Ta hranice už byla na podzim hlídaná vojáky.”

  • “Pamatuji si, že jednou shromáždili všechny muže z vesnice a prověřovali je, chtěli vědět, kdo byl ve straně [NSDAP]. A jednou se stalo, to jsem slyšel a viděl, že Češi shromáždili všechny německé muže na dvoře fary, seřadili je s rukama nad hlavou čelem proti zdi a některým típali na krku cigarety. Slyšel jsem, jak křičí bolestí. A co se mnou ještě tenkrát tak otřáslo - kousek od nás žili jedni starší němečtí manželé, s válkou nebo s politikou neměli nikdy vůbec nic společného. Češi je prostě chtěli naložit na náklaďák a odvézt a oni nechtěli. To byl tenkrát ještě náklaďák na dřevoplyn, taková byla všechna vojenská auta. No a jeden Čech té paní pomáhal nahoru a řval na ni: “Mazej na tu korbu!” Ti nevěděli vůbec, co se to děje, ve vesnici žili, teď jim bylo osmdesát a oni je najednou vyhnali pryč. Co se s nimi stalo, nevím. Bylo to zkraje léta ve čtyřicátém pátém.”

  • Celé nahrávky
  • 1

    Wels, Rakousko, 19.11.2023

    (audio)
    délka: 01:21:56
    nahrávka pořízena v rámci projektu Odsunutá paměť
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Co se stalo, stalo se. Musíme si navzájem odpustit

Heinrich Böhm, Wels, 2023
Heinrich Böhm, Wels, 2023
zdroj: Natáčení

Heinrich Böhm se narodil 26. ledna 1940 v dnes zaniklé obci Rychnůvek (německy Deutsch Reichenau) v okrese Kaplice. Matka byla v domácnosti, starala se o děti a otec pracoval jako poštovní doručovatel. Böhmovi žili v podnájmu v Rychnůvku od roku 1928. Otec, původně z Rožmitálu (německy Rosenthal), tam pracoval jako pošťák. Druhou světovou válku prožila rodina bez většího strádání až do doby, kdy na jejím sklonku přes Rychnůvek prošly nejdříve americké jednotky a posléze sovětské. S těmi bylo více problémů, lidé se jich báli. Po konci války byla rodina Böhmova svědky tzv. “divokého odsunu” sousedů, sami zároveň poskytli útočiště dvěma ženám s dětmi, které utekly z Maďarska. Aby se vyhnuli nucenému vysídlení, rozhodli se nakonec sami na podzim 1945 odejít pěšky s pár věcmi a chlapečkem v kočárku do Rakouska, kde se usadili v Altenbergu u Lince. Rakouské státní občanství dostali Böhmovi až po šesti letech pobytu. Heinrich vystudoval střední obchodní školu a pracoval jako prodejce továrního vybavení. V šedesátých letech se Böhmovi rozhodli jet se podívat na místa, která v roce 1945 opustili. Byl to pro ně velký šok, protože svůj dům v Rychnůvku už nenašli. Celá rodina Böhmova udržuje se svou českou domovinou dodnes velmi aktivní a vřelé kontakty, podílí se na připomínce Rychnůvku, rozvoji Rožmitálu a okolí a přeje si, aby se dobré vztahy, vzájemné odpuštění mezi oběma zeměmi a také v celé Evropě rozvíjely.