Heinrich Böhm

"Pak už to šlo rychle. O tom už jsem předtím mluvil. Naši se pořád bavili o tom, kdy půjdeme, jestli půjdeme, matka chtěla, otec na to, že ne, já jsem úředník a tak dále. Také kdy to přesně bylo, to nevím, vím jen, že jednoho dne jsme přes hranici šli jen ve čtyřech. Rodiče, malý Heinrich a Willi jel v kočárku. O tom, kde přesně přejdou hranici, o tom se před dětmi prostě nemluvilo, to bylo tabu. Do Rakouska to bylo naštěstí jen pár kilometrů, a tak prostě jednoho dne dopoledne mladšího bratra posadili do kočárku, Heinrich dostal na záda batoh, maminka nesla další obrovský batoh a tatínek dva. Protože žili skromně, moc věcí neměli a zabalili opravdu jen to nejnutnější: “Hlavně všechny doklady, jako oddací list, křestní listy, pro Williho, toho nejmladšího, plínky, lahvičky na mléko a takto jsme s tím kočárkem, kam jsme kromě Williho taky něco naložili a vyšli jsme směrem k hranici. Ještě si vzpomínám, jak mi tekly slzy po tváři. Hračky jsme si my děti vzít nemohly, byla by to jen zbytečná zátěž. V Rakousku jsme došli do Rainbachu a u jednoho sedláka přenocovali na seníku a dostali mléko pro Williho. Dalšího dne jsme došli do Freistadtu, kde jsme se ubytovali v jednom pokoji v místní hospodě. A tam si maminka najednou vzpomněla, že doma nechala ozdoby na vánoční stromeček, a tak se rozhodla se pro ně v noci vrátit. Na hranici ji ale chytili, zbili ji, ale vrátila se zpět k nám do Freistadtu i s těmi ozdobami. Některé se sice po cestě rozbily, ale přinesla je. Dnes jsou někteří lidé dokonce tak hloupí, že se ptají: Ale proč podstupovala to riziko, že ji chytí, kvůli ozdobám na stromeček?` Ta hranice už byla na podzim hlídaná vojáky.”

“Pamatuji si, že jednou shromáždili všechny muže z vesnice a prověřovali je, chtěli vědět, kdo byl ve straně [NSDAP]. A jednou se stalo, to jsem slyšel a viděl, že Češi shromáždili všechny německé muže na dvoře fary, seřadili je s rukama nad hlavou čelem proti zdi a některým típali na krku cigarety. Slyšel jsem, jak křičí bolestí. A co se mnou ještě tenkrát tak otřáslo - kousek od nás žili jedni starší němečtí manželé, s válkou nebo s politikou neměli nikdy vůbec nic společného. Češi je prostě chtěli naložit na náklaďák a odvézt a oni nechtěli. To byl tenkrát ještě náklaďák na dřevoplyn, taková byla všechna vojenská auta. No a jeden Čech té paní pomáhal nahoru a řval na ni: “Mazej na tu korbu!” Ti nevěděli vůbec, co se to děje, ve vesnici žili, teď jim bylo osmdesát a oni je najednou vyhnali pryč. Co se s nimi stalo, nevím. Bylo to zkraje léta ve čtyřicátém pátém.”