„Bylo to velmi těžké. Byl to takový vlak, do kterého jsme náhodou… Jako obvykle, všechno byla náhoda. Měli jsme štěstí na letadla, měli jsme štěstí na vlaky, měli jsme štěstí na dopravce. Vlastně to byl jediný vlak, který [jel tím směrem] – jel do Lymanu s úplně vypnutými světly. A já si říkám: jak se dostaneme do Kramatorsku? Netušíme. A oni ho přesměrovali do Kramatorsku! Ve tři hodiny ráno jsme přijeli do Kramatorsku. Otevřeli nám nádraží. Bylo nás deset z celého vlaku. Přespali jsme tam do rána. Byli tam lidé z Volnovachy, kterým [ruští okupanti] všechno sebrali. Neměli nic. Dokonce jim vzali i věci, které si sbalili. A oni se baví o nějakých bundách, vytahují je. V duchu si říkám: proč si vzali takové věci? Jsou to naprosto zbytečné [věci]. Ale to bylo všechno, co v tu chvíli měli. Byli to jeden muž a dvě ženy. Nikdy nezapomenu na jejich tváře.“
„Kontrolní stanoviště… Kontrolní stanoviště byla nechutná. Když jsme jeli do Oskilu, byli jsme tam… Jela jsem do Charkova; maršrutkou jsem jela. A lidé [cestující], kteří nebyli v Kramatorsku, ve Slovjansku – tam taková kontrolní stanoviště byla také –, všichni s takovým údivem vytahovali telefony, fotili si to, bylo to pro ně tak zajímavé… Ale já jsem prostě jela a brečela, protože mi to bylo odporné. My jsme v tom žili. Bylo to prostě takové…, s ničím nesrovnatelné. Dodnes vzpomínám…, a mám takový černý, špinavý, lepkavý pocit.“
„Proč [manžel] odešel z toho závodu? Protože mu víc než tři roky vůbec nevypláceli mzdu.“
„A jak jste žili?“
„Především, rodiče již pobírali důchod. Závod nějak platil barterem [zbožím], přidělovalo se nějaké jídlo. Přežívali jsme náhodně. Ale když jsme nemohli dítěti koupit boty, aby mohlo jít do školy, to už byla poslední kapka. Dal výpověď, a prostě jsme začali s nějakým podnikáním.“
„Vy oba?“
„Nejdřív on. Já jsem ještě nějaký čas pracovala v závodě a pak jsem prostě odtamtud odešla.“
„Nebáli jste se začít podnikat v té době?“
„To už byla taková beznaděj, že už jsme se nebáli ničeho. To už byl prostě konec. On pořád byl hlavní konstruktér, už měl ve výrobě svůj vlastní stroj. Takže to nebyl poslední člověk v továrně. A pak, když všichni přicházeli na trh, aby se podívali, jak hlavní konstruktér obchoduje, bylo to při pohledu zvenčí trapné.“
„Vzpomínám si na pionýrský [slib]. [Slib] oktjabrjat [předchůdce pionýra jako u nás „jiskry“] si nepamatuji, ale ten pionýrský…, pamatuji si, že jsem byla velmi nemocná. Měla jsem angínu. A oni si tehdy vybírali… Ne každého přijali do pionýra hned. Vybrali pět ze třídy, jakoby těch nejlepších, a ti byli přijati jako první. Všechny děti z nějakého důvodu moc chtěly být těmi prvními. Já jsem se dostala do té pětice dětí, ale vážně jsem onemocněla. Ale tak moc jsem chtěla! A já s hroznou angínou, s horečkou…; a přesto mě do těch pionýrů přijali. Druhý den už jsem zase byla nemocná.“
Olena Mychajlivna Bokova je pracovnice v továrně a podnikatelka. Narodila se 11. února 1967 ve Slovjansku v Doněcké oblasti. V dětství toužila stát se módní návrhářkou, rozhodla se ale pro studium oboru zdvihací a dopravní stroje na Kramatorském průmyslovém institutu. V posledních letech před rozpadem Sovětského svazu se vdala, porodila prvního syna a začala pracovat v Kramatorském závodě těžkých obráběcích strojů. Po druhé mateřské dovolené se do závodu, kde už několik let nedostávala mzdu, nevrátila. Kvůli hospodářské krizi v přechodných 90. letech následovala svého manžela, předního konstruktéra, který se začal věnovat obchodu, a začala pracovat na trhu. Později si manželé otevřeli vlastní obchod. Během okupace Kramatorsku teroristickou skupinou „DLR“ zůstala doma. Před totální ruskou invazí se rozhodla opustit podnikání a přestěhovat se do svého domu v Charkovské oblasti. Záhy však musela opustit své hospodářství a uprchnout před okupanty, takže se stala nucenou přesídlenkyní. V době, kdy žila v Kropyvnyckém, Olena Bokova pracovala jako dobrovolnice v humanitárním centru „Teritorium úspěchu“. Po devíti měsících se navzdory nebezpečí vrátila do rodného přífrontového města. Zde začala s novým podnikáním a sní o tom, že po vítězství Ukrajiny si otevře vlastní obchod s oblečením pro psy.
