Slavomil Braun

„Poté to bylo horší, protože už zde nebyli Němci, že?“ – „Oni ve 45. [roce] šafovali pryč. Ale musím říct, že nám to bylo strašně líto. Brečeli jsme babička i já, když je odsouvali. Protože to byli lidi, kteří tady nikomu neublížili. Jenomže v tom asi byla politika. To byl ten Henlein, dá se říci... To bych řekl ošklivý slovo, to nemůžu ani říct. Tak ten je zblbnul. Jenže Hitler neměl Sudeťáky moc rád, ten je nemiloval a dal je prakticky do první linie. Oni všichni byli u Stalingradu. A dá se říct, že prakticky všichni zahynuli. Akorát tři zůstali naživu. Všechny, které jsme znali, tak všichni padli u Stalingradu. Sousedka, když jeli… Ona měla dceru, s tou jsem se strašně kamarádil. Ti kluci, co odcházeli, se kterými jsem lyžoval a hrál si, tak jsme se objímali a brečeli. Těžká doba to byla.“

„To si pamatuji úplně přesně. To jsme se učili tady ve sklepě [školy], ve spodní části. A když nám [řídící] řekl, že Německo kapitulovalo, že je konec války, tak jsme ani nešli dveřmi ven, utíkali jsme okny, okny jsme vyskočili ven a radostí jsme jásali a utíkali, ani ne po cestě, ale mezí dolů, byla tam díra v plotě. Mezí dolů jsme utíkali domů, že je konec války. Ohromnou radost jsme z toho měli, všichni, i Němci, všichni, kluci všichni. Pak jste teprve viděl, co to přináší. Ale ten okamžik, ten si pamatuji úplně přesně, když nám tam řídící řekl, že Německo kapitulovalo, že válka skončila. On neřekl, že je prohraná, to asi neřekl, ale řekl, že je skončena. A my jásali, řvali jsme a utíkali jsme domů, všichni. Ale to byl rachot, to je pravda, to jsme řvali, to jsme radostí řvali.“

„Ale protože jsem organizoval tuhle tělovýchovu, tak… To ke mně přišel, pamatuji se, jeden takový blbec, soudruh velikej, a říkal: ,No, soudruhu, ale měli byste taky vést politickou činnost, provádět ji v té tělovýchově!‘ Povídám mu: ,Soudruhu, když stavíme halu za deset milionů a ty lidi tam dělají zadarmo, to není politická činnost?!‘ On říká: ,No jo, je to politická činnost, ale víte, zkrátka jde o uvědomění.‘ A já povídám: , A ty nejsou uvědomělí, když to dělají?! Přeci, ježišmarja, jinak bychom to tady nepostavili!‘ A on: ,Tak třeba založte Brigádu socialistické práce.‘ A já povídám: ,No tak my založíme Brigádu socialistické práce.‘ Přišel jsem nahoru… protože já jsem, totiž tenkrát ještě v tu dobu, vleky a to celé, i to hospodářské oddělení, patřilo pod Spartak, to byla jedna [organizace]. Takže já jsem byl, dá se říci, generálním ředitelem pro celý Spartak, i pro vedení nahoře. Tak jsme založili Brigádu socialistické práce. Nikdo nevěděl o tom, že nějaká Brigáda socialistické práce je, ale já to vykazoval a bylo to vyřízený. Koukejte, takhle to bylo. Ale pomohlo to! Pomohlo to! Ta činnost pomohla! Mně dali pokoj, Spartaku dali pokoj. Vezměte si to takto. Jen na ukázku: Harrachov, Špindl a Pec byly zařízení ústřední tělovýchovné jednoty, státní zařízení. Jedině Spartak byl soukromý. A ředitel této organizace bydlel v Rokytnici, umíte si to představit?!“