Miroslav Brebera

* 1927

  • „Bylo šeredně, pršelo, poletoval sníh. Celkem nic se nedělo, a najednou, kolem desátý nebo jedenáctý hodiny, na náměstí přijely obrněný auta, vystoupili vojáci a všechno si rozložili. My jsme měli školu na náměstí, tak jsme se na to dívali z okna. Oni [Němci] jako pamětníci si mysleli, že tady je bída, na rozdíl od Německa. Tak taková propagace, přijeli s kuchyní a začali rozdávat eintopf. Otta Hrabinec [učitel a tělocvikář] nám říká: ,Opovažte se s vojákama mluvit, nic si od nich neberte a ignorujte je. Jako kdyby tady nebyli.‘“

  • „My jsme měli pásky STRÁŽ. Tam byl obrovský zajatecký tábor, a tam to rozčleňovali. Stranou mohli Rakušáci. Pak prohlíželi esesáky – esesáci stranou, zbytek šel jinam. Nevím, kam to pak stěhovali dál v Čáslavi, to už nevím. Deset tisíc zajatců přišlo od Náchoda, od Hradce. Dál se nedostali. Tady byl velký sběrný tábor v Čáslavi.“

  • „Spitzovi byli naši rodinní známí. Nikdo z nich se nevrátil. Bylo zajímavý, když odjížděli na transport, tak si k nám Spitzovi dali asi tři balíky nebo čtyři balíky krásný vlněný látky. [Starej Spitz říkal:] ,Oni mně to všechno seberou, já to tady schovám, třeba se to někdy hodí.‘ Tak jo, my jsme to teda vzali. (...) Po válce, asi tak v polovině května, nebo ještě dýl, přišel jeden pán s lístečkem. Se vzkazem, že si může vyzvednout tu látku, kterou si tam Albert Spitz uložil. My jsme ji teda skutečně nepoužili za celou válku, zůstalo to tam. Tak jsme mu to vydali.“

  • „Tam se pod tím kopcem kopaly protitankový zákopy. Obrovskej příkop, hlubokej metr a půl. Před to se vyhazovala hlína a zatloukaly kůly. Ta hlína se házela za to, takže tam byl takovej, pět metrů dlouhej, příkop. Ten tank proti těm kůlům nemohl vyjet, zapadl tam. To jsme dělali celou dobu, celej březen, až kolem 20. [dubna], se fronta přibližovala. V noci byly vidět záblesky a rámus z náletů.“

  • „Jestli to bylo v poledne, nebo před polednem… Najednou přiběhl nádražák, že tam stojí vlaky s uhlím a že tam by bylo nejlepší, abychom se zahrabali do uhlí, které jede od Ostravy na západ, na Třebovou a dál. Tak jsme na to naskákali, na náklaďák s uhlím, tam jsme se zahrabali, koukaly nám jenom hlavy, abychom nebyli moc vidět. Pak jsme jeli, jeli. Přijeli jsme do Říše, to se muselo jet přes Říši – Mohelnice a Zábřeh, to byla Říše. Teď to zastavilo v Müglitz (Mohelnice), na nádraží byli všude vojáci, hlídali trať. Najednou skáčou psi po vagóně, z jednoho vagónu do druhého. Ježišmarjá, psi začali štěkat, nás tam začali hrabat z toho uhlí. Zajali nás, vytáhli nás, zavřeli do věznice. Přemýšleli, co s námi, volali posádku a řekli: ´Nedá se nic dělat, musíme vás předat gestapu.´ Tak jsme přespali v Mohelnici, ráno přijela za Olomouce nějaká stráž a vezli nás zpátky z Olomouc na gestapo.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Přelouč, 23.11.2012

    (audio)
    délka: 01:40:20
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Ze zákopníka členem strážní služby

Miroslav Brebera
Miroslav Brebera
zdroj: autor Martin Reichl

Miroslav Brebera se narodil 8. července 1927 v Přelouči. Zde strávil spokojené dětství. Když si nehrál s kamarády, pomáhal v otcově obchodu s papírem a hračkami. V roce 1939 nastoupil do měšťanky v Přelouči, kde se seznámil s urostlým tělocvikářem Ottou Hrabincem. Ten v Miroslavu Breberovi zanechal doživotní nadšení pro sport. Po ukončení měšťanky se Miroslav Brebera přihlásil k otci, jako učedník na obchodního příručího. Za války bylo mnoho otcových obchodních partnerů a Miroslavových kamarádů židovského původu odvezeno do ghett a koncentračních táborů. V roce 1944 došlo k uzavření všech středních škol a studenti nastupovali na nucené práce. Miroslav Brebera byl odveden k Olomouci, na výkopy protitankových zátarasů. S blížící se frontou se dne 20. dubna 1945 rozhodl s kamarádem utéct z tábora. Po strastiplné cestě se jim nakonec podařilo nastoupit do vlaku směřujícího do Čech. V Mohelnici pak byli dopadeni psovody a odvezeni na gestapo do Olomouce. Odtud směřovali do kárného tábora a museli vykonávat další zákopové práce. Ve zmatcích po úmrtí Adolfa Hitlera byli 1. května ráno propuštěni. Domů se Miroslav Brebera dostal až 5. května. Po válce se stal členem strážní služby a dohlížel na převody Němců do zajateckého tábora v Čáslavi. O prázdninách si dokončil učňovské zkoušky a přihlásil se na obchodní školu v Pardubicích. Na podzim 1948 nastoupil na vojenskou službu. Sloužil u jednotky v pohraničí, jako potravinový náčelník. V civilním životě pak Miroslav Brebera pracoval jako kalkulant v chemickém průmyslu a vypracoval se až na generální ředitelství chemie v Pardubicích. Po revoluci v roce 1989 se účastnil obnovy Sokola v Přelouči a dalších místech.