Lien Carrazana Lau

„Je obrovský rozdíl mezi standardní a rigidní předuniverzitní přípravkou a uměleckou školou. Zažila jsem obojí a mám také řadu přátel z jiných uměleckých škol, a vím, jak je prožívali. Tam se z teenagera může stát dospělý s hodnotami a kulturním zázemím, který rád chodí do kina, na balet, do knihovny, rád čte knihy, protože tohle jsou profily studentů umění, protože tím žijí. Například můj partner také studoval výtvarné umění a studoval na umělecké škole v Camagüey spolu s tanečníky, hudebníky a umělci. Můj partner má hudební znalosti, má rád balet, což s ním nesdílím, protože jsem si neprošla tímhle základem, a všechno, co vám dává tenhle typ vzdělání. Měli jsme dokonce ruské učitele, co byli dobří v kresbě a spoustu jsme se toho od nich naučili. Ten druhý typ vzdělávání [preuniversitario, předuniverzitní přípravka] byl nastaven k tomu, aby zapouzdřil děti podle předepsaného scénáře, ve kterém pak pokračovaly na vysoké škole. A tyhle děti se pak později přidaly ke Svazu mladých komunistů Kuby. Režim vás nutí jít touhle cestou. Na umělecké škole se to takhle nedělo, pokud tam někdo patřil ke Svazu, byl středem pozornosti: ‚Hele, podívej, tenhle kluk je ve Svazu,‘ říkalo se, načež jste se jen otočili a odešli. Takže ve vzdělávání je velký rozdíl a umělecká škola mi hodně pomohla být tím, kým jsem dnes.“

„Musela jsem nastoupit na předuniverzitní úroveň vzdělávání, preuniversitario, jak se jí říkalo, která probíhala na venkově." V té době, když mi bylo 15 let, byly všechny preuniversitarios na venkově. To už je dnes minulostí, ale v té době bylo preuniversitario en el campo jedinou příležitostí ke studiu pro většinu teenagerů. Jedinou další možností byla umělecká škola, na kterou bylo složité se dostat, anebo sportovní škola, protože ty byly ve městech. Stejně tak bylo ve městech možná pár preuniversitarios pro privilegované studenty, většinou z rodin s konexemi. Všichni ostatní jsme museli jít studovat na venkov, kde jsme museli každé ráno pracovat na poli. V 16 letech to byl silný zážitek. Pak jsme měli dopolední výuku, a zůstávali jsme tam na internátě celý týden a jen na víkend jsme jezdili domů. Žila jsem takhle rok a byla to pro mě hrozná rána. Řekla jsem si, že tohle nechci, že takhle to přece není správné. Nerozuměla jsem tomu systému, moje matka mi to nevysvětlila, ale chápala jsem, že takhle to není správně – systém, co vás v 15 letech, když jste ještě nezletilí, vezme z vašeho domova pryč, aby vám vnutil svá pravidla, ideologicky vás ovládl a odstřihl vás od domova, takový systém přece nemohl být správný.“

„Během přechodu do dospívání si pamatuji, že už situace na Kubě nebyla tak dobrá. Jsou to velmi jednoduché a základní věci, které si dítě pamatuje: jak nám ve věku 9 let dali ve škole sodovku a a sladkost jako svačinu a jak tohle všechno ve 12 letech zmizelo, a pokud jste si něco nepřinesli z domova, pak jste neměli žádnou svačinu. A pak, když jsem byla v pubertě, se přechodem na střední školu sociální rozdíly ještě prohloubily. V pubertě jsem pak někdy potřebovala nějaké peníze na setkání s přáteli nebo na oblečení. Vídala jsem, že moji přátelé, kteří měli rodinné příslušníky v zahraničí, měli lepší oblečení než já, a viděla jsem taky, jak měla moje matka potíže s obstaráváním oblečení, a to přesto, že měla dobrou práci, protože byla ředitelkou zubní kliniky. Tyhle společenské rozdíly byly patrné už v 90. letech, kdy začalo tzv. zvláštní období a já jsem se zrovna nacházela uprostřed dospívání. Došlo k poměrně značné potravinové krizi, a ačkoliv měla moje matka i nadále dobrou práci, stejně jako jiným rodinám, i nám chyběly potraviny. Tehdy jsem si uvědomila, i když jsem plně nechápala, co se děje, že se systém zhroutil.“