Jana Chalupová

„Napsáno v Jiřicích za německé okupace. V těchto letech byla velká bída: jak o mouku, chleba, tak o maso a masné výrobky. Josef Salač, řezník z Kostelce nad Labem, a další jako Bohuslav Kaper, mlynář v Lobkovicích, řezník Čejka z Kostelce prodávali a hlavně dodávali těm rodinám pozatýkaných potraviny. Oni byli věznění, že nenáviděli Němce a že byli dobrými Čechy a vlastenci. Na udání pak všechny většinou pozatýkali a hlavně řezníky uvěznili v Pečkárně. To stačilo, co tam s nimi dělají. Kdo je udal, se dnes neví. Když je všechny pochytali, tak začal soud. Čejka, jelikož byl strašpytel a Němci, kteří ho vyslýchali, to postřehli, tak při výsleších seděl s nimi. Ty mu dávali cigarety a on, co věděl, povídal. Ale nevěděl všechno. Hlavně nevěděl, kde se dobytek porážel a komu se rozdával. Salač byl odvážný člověk, to už měl známé i kamarády a porážel třeba i někde na zastrčené louce. Tak Němcům škodu dělal a našim lidem, kde mohl, pomáhal.“

„On v té době, jakmile se dozvěděl, že bude soud, oslovil toho mého dědu, jestli by ho z té továrny Avia nevyvezl. Děda sebral kolo, jel tam a šel podle plotu, jestli ho tam neuvidí. Taky ho tam uviděl a křiknul na něj. Pan Salač přišel k plotu a děda mu řekl: ‚Pepíku, u nás máš dveře otevřený, jak se odsud dostaneš, to je tvoje věc, ale dělej to chytře.‘ Pan Salač, jak víme z toho vyprávění od něj i z těch dokumentů, co jsem četla, oslovil ne lidi od dědy, ale nějakého pana Horního, který tam taky jezdil, jestli by ho nevyvezl, že chce nějakému bachaři sehnat lak na skříně. Sháněl ho nějaký bachař. On mu řekl, že jo, ale že se jde nejdříve telefonicky zeptat, jestli tam pojede. Šel k telefonu, mezitím pan Salač, bylo pošmourno, deštivo, vzal papír, namočil ho v kaluži s pískem, zadělal okna a lehl si pod palubní desku v nákladním voze. Pan Horní přišel a řekl: ‚Tak jedeme!‘ Jeli přes bránu, tam esesáci koukli jenom do korby zezadu, protože bylo deštivo. Taky koukli k tomu panu Hornímu do kabiny, nic neviděli a řekli: ‚Jeďte.‘ Tím byl pan Salač vyvezen ven.“