Olga Chotová

"Bombardování bylo časté od roku 1944. První nálet se odehrával tak, že lidé vlastně nevěděli, co se děje. Protože německé flaky, které byly umístěné kolem Litvínova, střílely velice často, tak to ani lidem nepřišlo. Já jsem si hrála na zahradě a lidi na nás z oken volali, že sestřelili nad Mezibořím, tehdy Schönbachem, letadlo, abychom šli okamžitě domů. Když jsem začala chodit do školy, tak při náletech, ti co bydleli poblíž, ty pouštěli domů, jako mě. A ti žáci, kteří bydleli daleko, ti šli ve škole do sklepa. Zajímavé bylo, že to všechno vždy proběhlo velice, velice ukázněně. Žáci byli ticho a ani nemukli a velice ukázněně odcházeli do sklepa. Protože byl vždy takový předpoplach. Proto jsme to většinou stihli domů. A otec dokonce na kole často přijel až z chemičky domů, protože říkal, že když máme umřít, tak pohromadě. Někdy se mu to taky nepovedlo, když rychle za předpoplachem následoval nálet. Jednou byl nálet tak silný, že jsme mysleli, že ze sklepa živí nevyjdeme, protože celý dům se třásl, světlo zhaslo, dveře do sklepa se zablokovaly. Protože omylem spadly bomby za litvínovský kostel."

"Mě otec varoval, protože hned následovalo rabování, jestli přinesu něco domů, že mně nařeže. Otec mě neřezal, ale měl pádnou ruku a myslel to vážně. Já jsem se jen dívala, jak z těch dvou hotelů poblíž centra nosí lidé salámy, máslo a jiné potraviny. Jen jsem se závistivě dívala na to, co jsem za války nikdy neviděla. Ale nic jsem domů nepřinesla. Velké rabování začalo až o pár dní později, když přišli lidi z dovolené. Bylo co rabovat, protože tam bylo několik vil továrnických kolem Litvínova. Bylo tam spousta pěkného broušeného skla, kožichů. Tihle lidé pak zas odjeli zpět a odvezli si to někam kolem středních Čech, do několika vesnic. Vrátili se zase Češi, co odešli před válkou. Vrátili se většinou do svých domů. Ale někdy měli potíže s rabovacími gardami ve svém domě. To říkám jen pro zajímavost."