Leo Cieslík

„ My jsme vlastně byli Němci a my jsme prostě nechtěli podepsat nebo žádat o polské občanství, tak to začalo znovu. Já jsem vlastně celý jeden rok musel dělat práci zadarmo. Dělali jsme na mostech, které byly zbořené, a bez odměny. To bylo zadarmo.“ „A z čeho jste vlastně žili? Jak ta rodina to zvládala?“ „Tak k tomu jenom tolik vím, že jsme měli takový mlýnek. A my jsme si z toho mouku dělali sami a to jsme pekli na normální plotně bez omastku, bez ničeho. A jak jsem to tehdy přežil, je pro mě dodneška velký otazník.“ „Vy jste byl z kolika dětí? Kolik vás bylo?“ „“ „Nás bylo pět.“

„Otec byl sedm let nezaměstnaný, než přišel Hitler k moci“ „Potom ta práce už opravdu byla?“ „Opravdu, od toho roku 1933, jak se prostě zmocnil Hitler té vlády, tak otec tím pádem dostal práci.“

„Tak nastoupil jsem v roce 1949 jako frézař do družstva Svitu. A během čtyř let mě potom vytáhli a byl jsem odměňovaný jako Úderník - dostal jsem údernickou knížku, protože jsem prostě uměl dobře dělat. A vyhodnotili mě taky jako nejlepšího pracovníka ve svém oboru - jako frézař. A za pět let mě vytáhli jako do technického stavu, dělal jsem kontrolora. Pak jsem dělal mistra asi 10 let a 27 let dílen vedoucího. A to jsem taky odešel do důchodu.“

„A fakt ve čtyři hodiny ráno nás odvlekli na to nádraží, a co lidi ještě měli cenné věci, tak to nám odebrali. Každý dostal půl krajíce chleba do ruky a naložili nás do otevřeného vagonu.“ „Do dobytčáku?“ „Ne, do otevřeného vagonu! To byl otevřený vagon! A ta cesta z té Blatné trvala takových asi tři dny a tři noci. A my jsme… mezitím zemřely aj děcka, aj hodně lidí nepřežilo. Viděl jsem, že prostě mrtvoly se vyhodily z vagonu, a tak jsme dojeli do Opavy.“