Gerhard Dotzauer

* 1930

  • „Pak jsme přišli k našemu vagónu číslo 38. My mladí jsme si lehli na hromadu zavazadel, holky i kluci. Ostatní si také hledali nějaké místo k spánku, dveře vagónu se zavřely a vyjeli jsme. Na hranicích s Německem jsme zastavili, aby vyměnili strojvedoucího, nevěřili mu, takže nesměl do Německa, a dál pak vlak řídil německý strojvedoucí. Rytmický zvuk vlaku nás všechny hned uspal, také jsme byli v napětí, takže všichni hned usnuli. Zásadní byla otázka: Kam vlak jede? Německo tehdy bylo rozděleno do čtyř zón – americké, britské, francouzské a ruské. Do ruské zóny nikdo nechtěl. S nadějí, že dojedeme do Bavorska, ujížděl vlak dál. Nad ránem mě vzbudil kamarád se slovy: ‚Gerharde, potřebuju čurat. Ale sám neotevřu vrata, pomoz mi!‘ Otevřeli jsme tedy vrata, pro nás kluky to bylo v pohodě. Už svítalo a vedle trati pod náspem vedla paralelní silnička. Vtom vidím, jak předjíždíme americký džíp se dvěma americkými vojáky. Radostně jsem zavolal dovnitř do vagónu: ‚Jsme v Bavorsku! Vidím dva Američany!‘“

  • „Materiál, jako je dřevo a všechno, co potřebujete k výrobě, byl zapečetěn v dílně. A mě napadala otázka, moje myšlenky byly, co bude, až se odstěhujeme? Táta uměl jenom vyrábět mandolíny, bude muset dělat zase to samé. Ale bude to moct dělat, jen když bude mít materiál, stroje nebo nástroje. To byl důvod, proč jsem o tom přemýšlel a snažil se dostat nějaký materiál přes hranice do Německa. Náš dům byl asi čtyři kilometry od hranic, v lese jsem se dobře vyznal. Tak jsem jednoho dne rozbil pečeť na dílně a nechal pootevřené okno, abych tam měl příště ještě přístup. Pak jsem si do batohu sbalil malé množství toho, co člověk potřebuje k výrobě, dřevo, nářadí atd. a ve dvanáct hodin v noci jsem sám překročil hranice. Musel jsem si dávat pozor na hlídky, takže jsem nemohl jít obvyklou cestou, musel jsem si najít cestu lesem. Když jsem se dostal na hranici, většinou jsem tam seděl a čekal, až vojáci začnou střílet, protože stříleli na všechno, co se pohnulo. Díky tomu jsem věděl, kde jsou, poté jsem přešel hranici a došel jsem k tamní rodině, ke vzdáleným příbuzným, kde jsem mohl odevzdat ty věci a pak jsem se musel zase vrátit. To se opakovalo několikrát týdně. S tímto materiálem jsme později mohli v Německu začít znovu vyrábět mandolíny.”

  • „Pak přišel rok 1938, pro nás sudetské Němce to bylo zvláštní datum, protože to zavánělo válkou. Přijeli čeští vojáci a jezdili po ulicích v malých tancích a nákladních autech. Vojáci stříleli do vzduchu, takže jsme měli strach. Mnoho lidí uteklo do Německa. Můj otec byl v roce 1926 v české armádě, kde absolvoval výcvik. A když byla vyhlášena mobilizace, musel by nastoupit do armády. Proto raději utekl do Německa. Vyběhl kopec k našemu domu a volal na mě v nářečí: ‘Kluku, musím zmizet!’ Vběhl jsem za ním do domu, on rozrazil dveře v ložnici, vzal si kabát, zadním vchodem vyběhl z domu a v tu chvíli už tam byli čeští policisté, kteří ho chtěli zatknout. Nevěděli jsme, jestli ho chytili, nebo jestli jim utekl. Několik týdnů jsme o otci neměli žádné zprávy.”

  • Celé nahrávky
  • 1

    Bubenreuth, 06.11.2023

    (audio)
    délka: 02:05:04
    nahrávka pořízena v rámci projektu Odsunutá paměť
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Pašoval jsem z Lubů přes hranici dřevo a nástroje, aby mohl otec po odsunu vyrábět mandolíny i v Německu

Gerhard Dotzauer, Bubenreuth, 2023
Gerhard Dotzauer, Bubenreuth, 2023
zdroj: Natáčení

Gerhard Dotzauer se narodil 23. listopadu 1930 v Lubech u Chebu jako první a jediný syn výrobce mandolín Franze Dotzauera. Matka měla výrobnu strun. V roce 1937 se rodina přestěhovala do Horních Lubů, kde postavila dvoupatrový dům. Tam pak Gerhard začal chodit do školy. Když v roce 1938 nastala mobilizace československé armády, otec raději utekl přes les do Německa. Později byl ve wehrmachtu, ale většinu války byl celníkem, pracoval na různých hranicích po celé Evropě. Ke konci války se dostal až do Finska, kde byl zajat Brity a dopraven do zajateckého tábora v Mannheimu. Mladík Gerhard se ke konci války přátelil s americkými vojáky, pašoval materiál a nářadí z otcovy dílny za hranice a po krátké epizodě v české škole pracoval jako pasáček dobytka na velkostatku při zámku v Horních Lubech. Nakonec byl s matkou a babičkou posledním transportem z Chebu odsunut do Bavorska. V Tennenlohe měl již otec malý byt, kde pokračoval ve výrobě mandolín a později vybudoval pro dílnu vlastní dům. Nejprve v dílně pracovalo celkem deset zaměstnanců, po otevření pobočky firmy Siemens v Erlangen zaměstnanci odešli a výroba dál pokračovala jen jako rodinná. Gerhard dokončil vzdělání maturitou na obchodní akademii, v roce 1958 se oženil a celý život působil v otcově firmě jako obchodník a účetní. Firma Dotzauer postupně přešla do rukou dalších generací. Do rodných Lubů se Gerhard Dotzauer již nikdy nepodíval.