Jiřina Doubnerová

„V roce 1945, na samém sklonku války, jsme dostali avízo o tom, že v Kačicích a okolních vesnicích pochodují z koncentračních táborů ruští vězňové, a jelikož jsme věděli, že trpí hladem, tak jsme si s bratrem vymysleli, že je trochu zásobíme. Naložili jsme asi tři bandy mléka, moje matka uvařila polévku, asi bramboračku. Napekla také nějaké vánočky a buchty a jeli jsme za těmi pochodujícími vězni to předat. Potkali jsme je na okraji Kačice a bylo zajímavé, že již ani ti dozorci, kteří je měli hlídat, se o to ani moc nestarali, a tak jsme jim snadno mohli předat jídlo, oni byli vyhladovělí, a tak se na to hltavě vrhli. No, zubožení lidé, takové jsem již od té doby neviděla, jako byli oni, na nohách hadry, byli oblečeni v roztrhaných a špinavých šatech. Měli jsme s bratrem dobrý pocit, že se nám podařilo alespoň to jídlo předat. Dozorci byli tak ohleduplní, že odešli kouřit. Pak již transporty přestaly z těch lágrů chodit, byl to již konec války.“

„Pokud jde o moji publikační činnost, tak bych se snad mohla zmínit, že v roce 1972 byl vydán v Odeonu Špalíček s úvodním slovem prof. Mička. Poté rok nato jsem zpracovala Alšovy kresby a náčrty do samostatné publikace také v Odeonu, ale já jsem ji již nemohla podepsat a již tam museli místo mě napsat jen Muzeum Aloise Jiráska a Mikoláše Alše. Jinak jsem publikovala hodně článků o památkách.“

„Ve válce, když jsem studovala sochařinu, tak jsme také měli snahu se naučit cizí jazyky. Já jsem si zvolila ruštinu, protože Němci byli nepřátelé. Chodila jsem na hodiny k Dr. Pavlenkovi, to byl advokát, bělogvardějec a naučil mě dobře tím, že mi dal číst ruskou klasiku v originále i se starým spřežkovým pravopisem. Byl to velice příjemný starý pán a díky němu se i jiní kolegové naučili rusky. Co se s ním potom stalo, nevím. Bylo mi to dobrý, protože v roce 1945 se v našem statku usídlil štáb ruské armády, která táhla na Prahu, a potřebovali tlumočníka. Já jsem jim tlumočila, byla jsem po ruce. Dost jsem se dozvěděla o způsobu života v ruské armádě, jak to tam chodilo, jak se tam děvušky staraly o plukovníka a důstojníky a jak kmáni byli opomíjení. Avšak ne docela, oni dostávali na den půl litru vodky a bochníček chleba a ráno měli ovesnou kaši a v poledne opět nějaký kašovitý pokrm. Také jsem s nimi byla ve firmě Schuster, okurky Kralupy, kde jejich zásobovač nakupoval jahody a zeleninu.“