Je 16 hodin, pochmurné a mrazivé úterý 14. března 1939. Z pražského Wilsonova nádraží právě vyjíždí zvláštní vlak do Berlína. Jeho nejdůležitějšími cestujícími jsou Emil Hácha, prezident Česko-Slovenské republiky a František Chvalkovský, ministr zahraničí.
Vztahy našich dvou sousedních zemí dnes opět procházejí neklidným obdobím. Před časem jsme přinesli komentář k tématu polských požadavků na reparace vůči Německu. K otázce se vracíme článkem polského historika Stanisława Żerka.
Na prahu své dospělosti dostala Anna Hejdová povolávací rozkaz do Třetí říše. Během druhé světové války bylo nuceně nasazeno asi půl milionu Čechů a ona k nim patřila. Minimálně šest tisíc z těchto totálně nasazených přišlo o život.
Vasil Timkovič by se v březnu dožil stovky. Při našem posledním setkání už zuřila válka na východě. Komentoval ji jednoznačně: „Ukrajinci bojují za svoji svobodu, za svoji vlast, jako my jsme bojovali! Vzkažte jim, ať se rvou do poslední chvíle! Musí vyhrát!"
Štědrý večer za druhé světové války měl mnoho podob. V protektorátu lidé strádali nedostatkem potravin, v nuceném nasazení a na frontách navíc i steskem po domově. A strachem, že už nikdy neuvidí své blízké.
Otázka válečných reparací se ve vztazích mezi Polskem a Německem vynořuje celých minulých třicet let. V současnosti se o nich mluví nejhlasitěji od roku 1990. A zrovna ve chvíli, kdy Berlín a Varšava potřebují spolupracovat při pomoci Ukrajině proti ruské agresi.
Baranova je klidná ulice na pomezí pražských Vinohrad a Žižkova, lemují ji činžáky postavené v první polovině 20. století. Za názvem najdeme příběh rodiny přesvědčených komunistů. Kdo tedy byl onen Baran? Mnoho lidí to nejspíš neví...
Gestapáci podezřívali v červnu 1942 obyvatele malého jihočeského městečka, že ukrývají parašutisty. Desítky lidí skončily na popravišti nebo v koncentračních táborech. Zabíjelo se zde i v květnu 1945, městečko během války přišlo o desetinu obyvatel.
Tři příběhy, tři osudy. Spojuje je místo narození – středočeské Lidice. A také skutečnost, že jako jedny z mála lidických dětí vyhlazení vesnice přežily. Nacisté si je vybrali k „poněmčení", ale své plány naštěstí nestihli uskutečnit…
Za války se zakoukaly do československých vojáků, sloužících v Británii. Po válce s nimi odešly do Československa. V komunistickém státě se ale z jejich mužů – hrdinů stali „imperialističtí špioni”.