Irena Eliášová

„Pro mě romství je to, když děti si váží rodiče. Když mají úctu vůči rodičům i vůči starším. To je pro mě romství, a ještě spousta věcí. Ale kdybych chtěla, nevím jak, tak stejnak nikoho nepřinutíte k tomu, aby si třeba to romství přiznal. A to je špatně.“ – „A patří k tomu u vás i romština?“ – „Určitě. Ano. Teď jsem na to zrovna myslela. Já třeba jsem strašně vděčná té paní Mileně Hübschmannové, i když jsem ji neznala, ale moc jí děkuji za to, že vlastně můžeme psát ve své rodné řeči. To je něco úžasného. Já jen lituju, že se toho nedožila moje maminečka. Ona byla hodně sečtělá žena a nevěřila by tomu, že někdo bude mluvit romsky. Bílá tvář, a bude mluvit romštinou a možná líp než já. Což mi vadí, že jo. Ale ne, vážně, paní Milena Hübschmannová se zasloužila za to, aby se náš jazyk vyučoval na univerzitě jako všechny ostatní cizí jazyky, což je pro nás nádherné. My máme být vděční, my Romové, opravdu máme být vděční. Jen toho lituju, že jsem ji neznala.“

„Manžel si ušetřil penízky a koupil mi můj první psací stroj Continental. Přinesl mi ho, bylo to k narozeninám, a: ‚Tady to máš a už můžeš psát!‘ Protože jsem chtěla psát tu knihu o naší osadě. Jenže, dozvěděla se to rodina, hlavně jeho brácha a [lidé] v práci: ‚No, já bych potřeboval tohle a tohle a nevím, jak to napsat.‘ A on říká: ‚No hele, víš, moje švagrová má psací stroj. Ona ti to napíše.‘ No a tak to začalo. Takže ke mně chodili i známí i příbuzní a manžel se na to strašně zlobil. No, taky jsem psala žádosti k soudu anebo třeba dělali nějaké trestné činy, kradli a tohleto, támhleto, tak chtěli, abych jim napsala žádost. Dokonce jsem i jednou vyřizovala milost a povedlo se to.“