"Skutečnost, že jim byl předán čistý, s podepsaným protokolem – živý a hotovo. Ne, ruský – ven, zničit, rozbít. Kdybyste věděli, jaké hrůzy tady byly – můžu najít i fotky, bylo tady topení, stará okna, všechno se muselo obnovit. Všechno bylo vytrhané, zavařené. A tak to bylo v každém bytě. Kam vlezli, tam byly dveře rozbité, konec. Mám v tom sešitě všechny lidi, kteří sem přijeli, to už byli bohatí lidé v Rusku, prostě se přijeli podívat na místa vojenské slávy. A poslali je rovnou ke mně. Rusové jsou ke mně. A oni mi říkali, že tam nechali křišťálové lustry. Musel to být čistý byt, vybílený."
"No, a pak se stala další velmi zajímavá příhoda. To už spadá do doby, kdy jsem začala podnikat. Přišli za mnou dva mladí lidé v doprovodu jednoho známého z restaurace. A řekli, jestli bych ty lidi nemohla doprovodit do Ruska. Oni už tady měli dobré postavení a chtěli jet, protože Kellner měl takovou reklamu, že v Rusku je všechno zadarmo, že jsme tam všichni hloupí – Rusové jsou hloupí a nevědí, co je to obchod. A oni tam chtěli taky začít podnikat, aby viděli a měli nápady. Protože Kellner měl spolužáka na ekonomické škole, už si to nepamatuju. Já jsem s nimi jela v roce 1993 v Peugeotu 6, oni dva, se zbrojním průkazem, s pistolí. Jeli jsme autem do Jaroslavle. Dva muži a já, tlumočník. Učili mě, jak mluvit, jak vést jednání, co je to víceúrovňová komunikace, co je to neverbální komunikace. Seděli naproti mně, nikdy neseděli vedle mě, nahrávali to na diktafon – na každé schůzce, na kterou přišli. Našla jsem firmy, které začínaly podnikat. Protože v té době už byli v Rusku studenti, kteří studovali v Americe a v Evropě, všude. Přijeli, a začali se vším obchodovat. Kopírovací technika, počítače – to byl tehdy boom."
"Třetí nebo čtvrtý den mě naložili do auta – malé sanitky – a dvě hodiny mě vezli. Kam, proč? Nikdo mi to neřekl. Začala jsem brečet, byla jsem ve stresu. Přivezli mě do Jaroměře, do kasáren jako tady – rakousko-uherských kasáren. Tři a půl metru strop. Jedna místnost, ještě větší zima, vojenská deka. Dostala jsem hysterický záchvat: 'Proč jsem sem přišla? Co mi doma chybělo?' Druhý den někdo přišel a říká: 'Pojď, budeš pracovat jako servírka.' Řekla jsem: 'Ne, nebudu pracovat jako servírka.' Vyvalil oči: 'Co to je za odpor?' Řekla jsem: 'Mám vzdělání, nechci pracovat jako servírka.' 'Ty budeš říkat, co chceš a co nechceš?! Přišel rozkaz, a hotovo, poslechni ho a neodporuj!' Řekla jsem: 'Promiňte, pošlete mě domů.' 'Cože? Jaký domov? Stát na tebe dal peníze!' 'Jaké peníze? Nikoho jsem o nic nežádala!'"
Tamara Jelínková se narodila v roce 1957 v tehdejším Sovětském svazu, ve vesnici Turděj ve Volovském okresu v Tulské oblasti. Matka byla Ukrajinka ze Žitomiru, otec byl Rus pocházející z vesnice Jefimovo v Tulské oblasti. Pamětnice vystudovala Žitomirskou technickou školu sovětského obchodu. Pracovala jako mistr průmyslového výcviku. V roce 1981 přišla jako civilní zaměstnankyně Sovětské armády do Československa a pracovala zde jako kuchařka ve Vojenské nemocnici Střední skupiny vojsk v Kostelci nad Černými lesy. V roce 1984 se v Milovicích provdala za Čecha Jiřího Jelínka, obdržela doklady ke sloučení s rodinou a věnovala se soukromému obchodu: vozila zboží z Československa do Sovětského svazu a zpět. Vystudovala průmyslovou obchodní školu v Poděbradech. S manželem se rozvedla v roce 1989, pracovala jako kuchařka v jídelně Sportovního centra Nymburk a v roce 1991 jako kuchařka na Městském úřadě Nymburk. Od roku 1993 se zabývá obchodem – prodávala ruský textil v tržnici na Letné, dodávala česká turbodmychadla pro automobilový závod v Jaroslavli, otevřela pět second handů v Nymburce a Milovicích. Od roku 2004 začala skupovat bývalé sovětské domy a kasárna v Milovicích a okolních obcích a podílí se na developerských projektech. V roce 2005 otevřela restauraci a hotel U Jelínků v Milovicích.
