Ludmila Fialová

* 1933

  • „V devětaosmdesátém jsme byli v Rusku, tedy ve Střední Asii, kde jsme navštívili více republik. Do Československa jsme se vrátili dvanáct dní před revolucí. V Rusku jsme slyšeli v rozhlase a četli v novinách o tom, co se děje v Praze. Nebylo nám jasné, co to znamená. Že se v Čechách bouří studenti, že chtějí nastolit kapitalismus... To víte, ruská propaganda byla jistě jiná, tak jsme nevěděli, oč jde. Vrátili jsme se dvanáct dní před revolucí a viděli jsme v televizi, co se děje. Říkali jsme si, jestli se zopakuje to, co v osmašedesátém...“

  • „Šli jsme do všeho s nadšením, protože jsme zažili krutou válku a čekali jsme, že bude líp. Slibovali nám a my jsme prostě šli jak berani, protože jsme tomu věřili. Ono se to pak samozřejmě zvrtlo. Ale mnoho věcí běžní lidé nevěděli, protože oni dokázali ledacos utajit. Tohleto všechno mně došlo až teď, v 89., 90., 91. Taky jsem byla členkou partaje. Vstoupila jsem někdy v osmdesátých letech, protože jsem dělala vedoucí v Textilaně a bylo to žádoucí. Ale takové věci, třeba o Miladě Horákové, jsem se dozvěděla až pozdě. Člověku lezly oči z důlků, co se dělo. Já myslím, že takových – musím říct – blbců jako já bylo více. Co brigád jsme tady na Rotavě, i s mým manželem, udělali. To jsme nemysleli, že to děláme pro sebe, ale pro všechny. Z přesvědčení. Byla jsem členkou, neměla bych pomlouvat, ale lituju toho. Jenomže tehdy bylo žádoucí, abych byla v partaji, když jsem vedoucí Textilany, tady ve vyšívárně bylo padesát žen.“

  • „Přijela jízda. Myslím, že to byli vojáci ze středoasijských republik, protože koníčky měli malé a vytrvalé. Když tlačili Němce, stala se taková příhoda... Němci utíkali. V tom prostoru jsou tři toky, menší, větší, Myjava, Myjávka, a ještě nějaký potok. Jak Němci utíkali, mosty přes ty toky vyhazovali do vzduchu. To víte, pro ty koně to stejně nebyla překážka. Teď ti je hnali, oni vyhodili další most a ten poslední most jim vyhodila parta před nima, takže zůstalo takových třicet lidí v tom úseku mezi. Ta jízda je zmasakrovala. Voják seděl, vmžiku byl pod břichem koně a střílel z automatu. To jsme v životě neviděli. Ještě žil můj bratranec a žili jsme na polosamotě. Vojáci měli žízeň. Strýc vážil vodu, bylo tam veliké koryto. Otevřel bránu a oni zajeli koníčky napojit. My jsme jim s bratrancem nabízeli vodu a ti nám naházeli takových bonbonů! V Trnavě byla štolverka, tak ji asi vyloupili. Nějaké veliké excesy s Rusama tam nebyly, asi dvě znásilnění. Jednoho viníka vedla hlídka pod šavlema na obecní úřad. Co s ním udělali, nevím, ale asi mu dobře nebylo. Nevím, jestli ho nakonec nezastřelili. V Borském Mikuláši taky voják znásilnil dívku a regulovčice ho vedla do sousedního Borského Petra na obecní úřad a cestou se nejspíš něco stalo, vedle hřbitova ho zastřelila. Nic nám nedonesli, nic nám neodnesli. Když něco chtěli, třeba vajíčka, tak jim je lidi dali většinou zadarmo nebo je zaplatili.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Horní Rotava - domácnost pamětnice, 04.08.2016

    (audio)
    délka: 02:12:43
    nahrávka pořízena v rámci projektu Nejsme tu sami: příběhy našich menšin
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Většinu svých let jsem strávila v Čechách, takže cítím českou hrdost

portret.JPG (historic)
Ludmila Fialová
zdroj: Dobové foto: archiv pamětnice, současné foto: Renáta Malá

Ludmila Fialová, dívčím jménem Včelková, se narodila 21. března 1933 ve Vídni. Po připojení Rakouska k nacistickému Německu rodina odešla do chudého slovenského regionu Záhorie, ze kterého rodiče pocházeli. Pamětnici vychovávaly babičky, protože její rodiče odešli za prací do města. Během války byl její odbojný otec popraven. Po válce se Ludmila Fialová s matkou přestěhovala do podkrkonošského Hostinného. Její brzké manželství s alkoholikem a přestěhování se s ním k Nitře jí přineslo dva syny a hlubokou bolest. Po seznámení s Janem Fialou svou slovenskou rodinu opustila, znovu se provdala a přestěhovala se do Rotavy, kde se jí narodili další dva synové. Nastoupila do rotavské pobočky závodu Škoda a podílela se na budování kulturního zázemí nového města - Rotava jím byla vyhlášena v roce 1965. Stala se jednou z ustavujících členek Československého zahrádkářského a ovocnářského svazu. Na počátku 80. let vstoupila do KSČ, protože si to žádalo její nové zaměstnání, a stala se vedoucí dílny v Textilaně. Po sametové revoluci ze strany rozčarovaná vystoupila. Dodnes se aktivně podílí na rotavském kulturním dění.