„K našemu domu přijel stěhovací vůz, přišli pánové nahoru do bytu, bydleli jsme ve druhém patře, a že se musíme vystěhovat, že jsme v Praze nežádoucí. Ale maminka byla tak odvážná, tak bezvadná, že řekla: ‚To si nedovolil ani Hitler, támhle jsou dveře a okamžitě ven.‘ Jenomže si představte, že ta doba byla taková, že oni měli udělaný klíče falešný a že vyčíhli situaci, kdy třeba nejmladší sestra byla doma sama, oni přišli, otevřeli si a teď na ní vyzvídali a teď chtěli vědět, k něčemu se chtěli dobrat, jestli skutečně tady nějaká protistátní činnost byla. No, to si ani nedovedete představit, co to bylo, když teda jste nikdy nevěděli, kdo teda se v tom bytě bude nacházet.“
„No, a když se tatínek vrátil, tak on měl strašně rád Prahu a velice toho o památkách věděl a maminka vždycky říkala: ,Děti, tak jděte s tatínkem na procházku a on vám bude povídat.‘ A my jsme říkaly: ‚Mami, my nejdem s tatínkem, on ti je takovej teďka starej a on ti nám pořád vykládá o nevěřících očích Milady Horákový.‘“
„Maminka přišla na jednu věc, že když rozkuchala krabici, tak jehlou tatínkovi podávala zprávy, co je novýho. Třeba když šli po kardinálovi Beranovi, to bylo slavný Boží tělo, tak maminka tam tatínkovi popsala, jak byla katedrála obsazena těma fízlama, jak se dali poznat tím, že měli špendlíček v klopě. A že když pan kardinál Beran, tehdy ještě ředitel semináře, začal mluvit, tak oni vyběhli a: ‚Ukřižuj ho, ukamenovat!‘ a začali to rušit. Ale ze Strahova premonstráti, kněží z kláštera, ti, jakmile spustil tenhleten cirkus, řev, bylo to příšerný, na to si vzpomínám, my jsme tam byly za družičky, tak jak pan kardinál řekl ‚Chraňte tadyty děti, aby se jim nic nestalo‘, tak oni nás seřadili, abychom byly pohromadě. A když potom začalo Boží tělo, to bylo v červnu, jak se jde a z košíčku se hází květiny… družičky… to bylo uděláno tak, že když oni tam takhle běsnili, tak oni ti premonstráti začali zpívat hymnu, začali zpívat svatý Václave.“
Nechávám to na tom Nejvyšším, který to rozhodne, který nám vidí do srdce a do duší, jak se chováme
Marie Fišerová se narodila 7. února 1938 v Polné. Ve čtyřech letech se s rodiči přestěhovala do pražských Dejvic. V roce 1949 šla za družičku na slavnosti Božího těla v katedrále svatého Víta, kde naposledy na veřejnosti kázal kardinál Josef Beran. V 50. letech byl Mariin tatínek Bohuslav Fišer, pedagog, muzikolog a spisovatel, zatčen za protistátní činnost. Ve skutečnosti se jednalo o nežádoucí vztahy s kardinálem Beranem a pedagogický vliv na studenty. Ve věznici na Pankráci nesl Miladě Horákové krabici s věcmi a biblí do cely smrti. Na oplátku mu dala hračku pro děti. Po zatčení otce byla Marie s maminkou a sourozenci nuceně vystěhována na okraj Prahy do nevyhovujících prostor na dvoře pekáren na Andělu. V roce 1960 Marie absolvovala státní konzervatoř hudby v Praze v oboru klavír a varhany. Mezi léty 1960–1964 studovala herectví na Divadelní fakultě Akademie múzických umění v Praze. Již během studia se stala členkou divadelního spolku Černý tyjátr, se kterým navzdory vyhrůžkám StB procestovala svět. Od roku 1980 působí jako pedagožka rétoriky na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V době natáčení rozhovoru (2017) vedla již sedmnáct let Regionální židovské muzeum v polenské synagoze a pracovala zde jako průvodkyně.