Markéta Formanová

"Když přišli Rusové, tak vím, že hledali hodinky. Táta se musel postavit, dát ruce stranou a pistolí ho prohlíželi, jestli nemá hodinky. Říkali: ‚Uri, Uri.‘ Jestli nemá hodinky, ale to už se vědělo, tak žádné hodinky neměl. A vím, že u těch Rusů byly i případy znásilnění. Mladý holky chodily v šátku a dlouhých sukních, aby vypadaly staře. Spaly jsme v té místnosti, co dříve spal ten Ivan, tak na půdě byla jedna taková místnost. Tak nad tou místností, jak je zkosená střecha, tak tam je takový prostor. Tam jsme spaly já s maminkou a ženy ze sousedství. Tam jsme spaly kvůli Rusům. Lezly jsme tam po žebříku, který jsme pak vytáhly a tam jsme spaly. Rusové, když přijeli, tak měli většinou koně a vůz. Táta jim usmažil vajíčka, dal jim najíst a oni potom hledali ženy. Říkali: ‚Frau, Frau.‘ A on, že žádné nemá, protože jsme byly schované. Protože tam žádné oplocení nebylo, tak na dvoře nechali vůz s koňmi. Tak nakrmil koně, osmažil jim vajíčka. Mám dojem, že asi odjeli."

"Potom vlastně začal odsun. Pamatuji si, že ti lidé šli pěšky, protože kousek od baráku byla silnice. Takže šli pěšky, průvody lidí, protože přes Heřmanice šli na Krompach k německým hranicím. Byly to průvody, skoro nekonečné nebo dlouhé průvody. Ti lidé měli jen oblečení, někteří měli třeba i tašku, ale byli jen oblečení a šli pěšky." – „A to bylo už třeba v červnu nebo květnu 1945?" – „To přesně nevím, ale prostě po konci války začal odsun. A vím, že říkali, že do ozimu, jako do podzimu jsme zpátky. Protože to tady považovali za svůj domov a to, že teď museli pryč, tak to brali jako nutné zlo. Určitě nevěřili tomu, že by to bylo napořád. A vlastně to bylo dobře, protože kdyby to věděli, tak by se jim odcházelo ještě hůř."