„Každou chvilku byly přelety letadel. Tak byly nálety. Houkaly sirény. Začaly houkat sirény. Jakmile začaly houkat sirény, tak jsme šli hned [do krytu], protože jsme nevěděli, co, kdy bude. To nikdo nevěděl, kdy spadnou bomby na nás. To nikdo nevěděl, kdy to přijde, nebo nepřijde. Mysleli jsme, že Budějice nejsou tak důležité. Věřilo se, že žádné bombardování nebude. Že to bylo v tom březnu ve 45. roce, to nikdo nemohl tušit.“
„My jsme roce šedesát osm byli na chatě. Náš soused říkal: ,Honem, honem, jeďte pryč, protože přišli Rusové.‘ To bylo ve tři hodiny ráno. Říkali jsme si, že to není možné. Tak jsme sebrali auto a jeli jsme honem, honem domů – i s dětmi. Pak jsme říkali, co tady bylo vidět. Tak jsme přijeli domů a viděli jsme ten blázinec. V ulicích jezdili Rusové. Přímo nám v ulici, přímo nám do oken, to byla maďarská armáda tam u nás, nám generál – Maďar – mířil do okna kulometem. Starší kluk [syn], tomu už bylo 14 let. Ten už z toho měl trošku rozum, tak se hrozně vylekal. Bylo to hrozné. Když si vezmete, že vám přímo do oken míří kluk s kulometem. To bylo přímo nesnesitelné.“
„Druhý den byl ten nálet na Budějice, kdy zahynulo spousty lidí. To vybombardovali čtvrť tady kolem nádraží a celé nádraží. A taky vybombardovali gestapo. Byl jsem schovaný ve sklepě. Tenkrát za války musely být zřízené tzv. kryty. Tam jsme se schovali. Tam jsme měli otoman, na tom otomanu jsme seděli. Slyšeli jsme, jak se barák takhle houpá. To bylo poměrně dost složité. Naštěstí bomba padla tak 300 metrů od nás. Barák, co do něj spadla bomba, tak přišel o první patro. Přišel o první patro a zahynuli tam asi tři lidi. To byla náhoda, že bomba padla zrovna tak těch 300 metrů od nás, jinak by bylo po nás. A při tom náletu zahynul můj kamarád ze školy, se kterým jsem seděl v lavici.“
Jiří Kuboušek se narodil 20. března 1933 jako druhé dítě Marii a Václavovi Kubouškovým v Českých Budějovicích. Otec pracoval jako poštovní zřízenec. Matka se starala o domácnost a na velké zahradě pěstovala zeleninu na prodej. V pěti letech se stal členem Sokola. Otec kvůli němu musel za války na výslech gestapa. Zažil velké bombardování Českých Budějovic 23. a 24. března 1945. V květnu roku 1945 byl svědkem příjezdu amerických i ruských vojsk do Českých Budějovic. Účastnil se XI. všesokolského sletu v Praze v roce 1948. Popisuje proměnu atmosféry v sokolském hnutí v druhé polovině 40. let. Po maturitě na gymnáziu nastoupil na dvouletý nástavbový kurz na střední průmyslové škole stavební. V roce 1965 promoval na ČVUT. Poté pracoval jako stavební inženýr v několika českobudějovických podnicích. Byl svědkem příjezdu vojsk Varšavské smlouvy do Českých Budějovic. Při prověrkách po roce 1968 nepodepsal souhlas s příjezdem vojsk Varšavské smlouvy. Ačkoliv mu od počátku 70. let až do roku 1989 každý rok v práci nabízeli členství v KSČ, nikdy do strany nevstoupil. V době natáčení (2023) žil Jiří Kuboušek v Českých Budějovicích.
Jiří Kuboušek s kolegy ze Stavoprojektu, přemísťování balvanu z Novohradských hor k budově Muzea dělnického a revolučního hnutí (dnes jedna z budov Jihočeské knihovny) v Českých Budějovicích, 1978
Jiří Kuboušek s kolegy ze Stavoprojektu, přemísťování balvanu z Novohradských hor k budově Muzea dělnického a revolučního hnutí (dnes jedna z budov Jihočeské knihovny) v Českých Budějovicích, 1978
