Elsa Gabrielová

„On šel jen hlídat zajatce. Do války ho neposlali. Měl brýle, byl krátkozraký a byl trochu silnější. Ale zajatce hlídat musel. Jak skončila válka a přišli černoši, osvobodili ty zajatce a začali mlátit ty Němce, co ty zajatce hlídali. A jak chtěli mého otce, tak oni prý ti Rusáci křičeli: ,Toho ne, to je dobrý hlídač.‘ On měl s nima soucit. On si řekl: Člověk jako člověk. On s nimi cítil. Dal jim i jídlo, když bylo. Měli se u něho dobře. Tak ho alespoň nemlátili. Ale dali ho za trest do lágru. Všechny hlídače, co tam našli v uniformě, odvezli do lágru a tam se měli strašně. Hlad, zima.“

„Hitler jel z Mnichova přes Aš. Já jsem se taky dívala. Všichni jsme čekali u silnice a mě rodiče nadzvedli a všichni jsme se dívali, jak jel kolem v autě. To si pamatuju.“

„Učitelky a učitelé byli přísní. Když jsme je potkali ve městě, tak jsme museli zdravit: ,Heil Hitler.‘ I když jsme měli třeba věci nebo tašku v ruce. Tak přísný byli.“ Tazatel: „I ve škole jste museli hajlovat?“ E. G.: „Ne, tam ne, ve městě. A jak přišel převrat, tak se ani neukázali na ulici. Měli strach.“

„On se odstěhoval do Německa sám. Manželka musela na odsun. Nebyla to teda ještě manželka, ale šel za ní. Teď o něm nevím nic. On prý ztratil paměť a my nevíme, ve kterém domově je. Vůbec nic nevíme. On byl o hodně starší než já. Bude mít devadesát.“