Elsa Gabrielová

„On se odstěhoval do Německa sám. Manželka musela na odsun. Nebyla to teda ještě manželka, ale šel za ní. Teď o něm nevím nic. On prý ztratil paměť a my nevíme, ve kterém domově je. Vůbec nic nevíme. On byl o hodně starší než já. Bude mít devadesát.“

„On šel jen hlídat zajatce. Do války ho neposlali. Měl brýle, byl krátkozraký a byl trochu silnější. Ale zajatce hlídat musel. Jak skončila válka a přišli černoši, osvobodili ty zajatce a začali mlátit ty Němce, co ty zajatce hlídali. A jak chtěli mého otce, tak oni prý ti Rusáci křičeli: ,Toho ne, to je dobrý hlídač.‘ On měl s nima soucit. On si řekl: Člověk jako člověk. On s nimi cítil. Dal jim i jídlo, když bylo. Měli se u něho dobře. Tak ho alespoň nemlátili. Ale dali ho za trest do lágru. Všechny hlídače, co tam našli v uniformě, odvezli do lágru a tam se měli strašně. Hlad, zima.“

„Hitler jel z Mnichova přes Aš. Já jsem se taky dívala. Všichni jsme čekali u silnice a mě rodiče nadzvedli a všichni jsme se dívali, jak jel kolem v autě. To si pamatuju.“

„Učitelky a učitelé byli přísní. Když jsme je potkali ve městě, tak jsme museli zdravit: ,Heil Hitler.‘ I když jsme měli třeba věci nebo tašku v ruce. Tak přísný byli.“ Tazatel: „I ve škole jste museli hajlovat?“ E. G.: „Ne, tam ne, ve městě. A jak přišel převrat, tak se ani neukázali na ulici. Měli strach.“