„Víte, ty vzpomínky prostě nemůžete dostat z hlavy… když vidíte, jak na vaše přátelé a kolegy útočí policie, jak se jich násilím zmocňují a podrobují je výslechům, které ještě ke všemu vedou opravdu nehezkým způsobem. Nás, ženy, donutili, abychom si vyhrnovaly sukně v zatemnělých místnostech, přičemž nás obklopovalo sedm, osm policistů. Jsou to opravdu děsivé okamžiky. Hned začnete myslet na to, co všechno by se mohlo stát, pokud byste se pokusili nějak vzepřít. Přitom to jediné, čeho jsme se dopustili, bylo to, že jsme se prostě objevili ve větším počtu na nějakém místě. Neměli jsme s sebou žádné transparenty, nechtěli jsme vyvolat žádnou větší akci. Bylo to v podstatě velmi nevinné shromáždění. Nic jsme nevykřikovali, nikoho jsme nesvolávali. A i přesto jsme se museli stát oběťmi velmi brutálních útoků ze strany policie. V těchto chvílích si člověk uvědomí, že úroveň tolerance je naprosto nulová. Jakákoliv forma vyjádření občanského postoje je zkrátka a dobře totálně nepřípustná.“
„Jeden z důležitých bodů zlomu pro mě byla účast na Bienále 00, které pořádal Luis Manuel Otero. Henry a já jsme vymysleli takový projekt. Instalovali jsme květiny na sochu jednoho kubánského ministra práce, který byl v úřadě v třicátých letech. Ta socha byla vztyčena za peníze od místních obyvatel. Mysleli jsme při tom na Kubu, která existovala před Kubánskou revolucí. Na dobu, kdy lidé ještě dělali takové věci, jako že spontánním způsobem uctili nějakého politika. Chtěli jsme poukázat na možnost občanského postoje, protože tak nějak se jmenoval i ten projekt. Ihned poté se stalo to, že Henry, který do té doby přednášel na Vysoké škole umění, najednou přišel o své místo. Začali ho zvát na výslechy do sídla Státní bezpečnosti. Přidělili nám dokonce speciální osobu, která se nám věnovala. Zároveň můj bratr, který během devadesátých let pracoval u výslechů v nechvalně známé věznici Villa Marista, přišel za mými rodiči, a vyhrožoval jim tím, že mě zavřou kvůli tomu, že jsem se účastnila Bienále 00. Moje matka začala trpět nervovým tikem, kterého se nemohla zbavit. V rodině začal panovat zmatek. Státní bezpečnost se rozhodla, že po mě půjde tímto způsobem. Oni mají spoustu různých strategii, které využívají na různé lidi. Celá moje rodina z otcovy strany byla nějak napojená na ministerstvo vnitra, takže v mém případě nebylo vůbec zapotřebí, aby mi přistavili před dům policejní auto. Jednoduše měli mnohem efektivnější způsoby, jak mě vydírat. Zaútočili na rodinné vztahy, na lidi, které jsem měla ráda. To může mít na člověka mnohem větší dopad, než když si pro něj někdo přijede.“
„Do organizace mladých komunistů jsem vstoupila, když mi bylo čtrnáct let. V patnácti, když jsem začala chodit na uměleckou školu, mě ihned povýšili a stala jsem se nejvýše postavenou funkcionářkou komunistické organizace na naší škole. Bylo mi patnáct let… jen si to představte. Nevěděla jsem pořádně, co že to vlastně dělám, ani co všechno s tím souviselo. Nicméně, úkol být vzornou komunistkou a revolucionářkou jsem brala smrtelně vážně. Pořádala jsem schůzky v osm hodin večer, protože to byl čas, kdy se teoreticky mohli dostavit úplně všichni. A já jsem potřebovala, aby byli přítomní všichni členové, bylo to pro mě důležité. V patnácti letech jsem organizovala schůze pro třicet lidí. Vydávali jsme různá usnesení a studovali jsme všechno, co bylo potřeba. Vykonávala jsem tu činnost po celý jeden rok a opravdu jsem to velmi prožívala. To ale nebylo v daném kontextu zrovna nejlepší řešení. Na stejné škole byla i vnučka Raúla Castra a chodila tam i dcerka poručíka Almeidy. Ony sice patřili do organizace mladých komunistů, ale nechodily na schůzky. A tak jsem si vzala příručku a řekla jsem si: ‚No dobrá, takže to, co musím teď udělat, je, že je nějakým způsobem budu sankcionovat za neúčast.‘ Na to přišla do školy Almeidova manželka. Jejich dcera k tomu všemu nebyla vůbec umělecky talentovaná. Chodila tam jednoduše proto, že to byla prestižní škola. Její matka promluvila s ředitelkou, což byla obyčejná oportunistka, její manžel byl dokonce na chvíli ministr kultury, jenže ho vyhodili, protože byl úplně zkorumpovaný. Patřili k těm lidem, co si za peníze ostatních jezdili kupovat oblečení do Evropy. Ředitelka mi poté přišla říci, že jejich dceru nemůžu trestat. Odcházela jsem domů s brekem, nerozuměla jsem tomu. Tehdy jsem se rozhodla, že už nechci dál být mladá komunistka.“
„(Na mé škole) byla spousta dětí z Miramaru, což byla jedna z nejexkluzivnějších částí Havany, kde bydleli mimo jiné příslušníci revolučního vojska. Byla to elitní lokalita. Moji spolužáci byli děti z rodin, kde rodiče pracovali na prestižních pozicích a o peníze neměli nouzi. Chodili do školy s batohy s Barbie, v hezkých botičkách a já nevím co všechno. To já jsem chodila na hodiny s učebnicemi v plastové tašce a můj tatínek mi barvil boty lakem na zábradlí, protože jsme prostě na takové věci neměli dost peněz, a to i přesto, že jsme bydleli v luxusní čtvrti. Moji rodiče tam bydleli, protože otec po rozvodu s jeho první manželkou dostal podruhé v životě na výběr a mohl si zvolit, kde by chtěl bydlet. Tentokrát už to nebyl celý dům, ale moc pěkný byt v Miramaru. Na stejném patře s námi žila například milenka jednoho vysoce postaveného vojáka. Už jako malá jsem tyhle věci vnímala. Pro tu paní si jezdil v krásném autě, na kterém byla anténa. Takže taková byla naše situace. Když se na to dívám teď zpětně, a tehdy jsem si nebyla schopná věci vyložit do takové hloubky, je mi jasné, že jsem žila obklopená samými protiklady. Nevyrůstala jsem tak, jako moji starší nevlastní sourozenci, kteří vídali tatínka ještě jako vysoce postaveného vojáka v zelené uniformě s vlastním řidičem, který procestoval celý svět. Já sem žila s otcem, který byl sice stále věrný Komunistické straně, ale zároveň se pohyboval na hranici zákona, aby nás mohl nějakým způsobem důstojně uživit.“
Celia González Álvarez se narodila v roce 1985 v havanském Miramaru. V té době to byla rezidenční čtvrť, kterou obývali ve velké míře osoby spjaté s režimem nebo ti, kteří na ně byli nějakým způsobem přímo napojení. Její otec tam díky své profesi dostal od vlády byt. Předtím pracoval jako důstojník kubánského ministerstva vnitra v Angole. Život rodiny se po jeho odchodu do výslužby výrazným způsobem proměnil. Najednou se musel začít uchylovat k nelegálním aktivitám. Peníze, které vydělal například jako taxikář, poté pral. Během svého dětství si Celia všímala velkých rozporů všude kolem sebe, což bylo mimo jiné i důsledkem toho, že ačkoliv její otec se dříve pohyboval v těch nejvyšších patrech kubánské společnosti, od začátku devadesátých let už nemohl požívat prakticky žádné větší výsady. Celia chodila do školy pojmenované „Následovníků revolučního vojska“. Byla to příkladná žačka, která si vzorně plnila své povinnosti a ve čtrnácti letech vstoupila do organizace mladých komunistů. Velmi záhy se z ní stala nejvýše postavená funkcionářka ve školní hierarchii. Nicméně, konflikty s ostatními studenty ze společenské smetánky, od kterých vyžadovala dokonalou komunistickou disciplínu a nasazení, ji nakonec přiměly ke stejně rychlému odchodu z organizace. Celia pokračovala ve studiu umění na prestižních institucích a stala ze s ní uznávaná umělkyně v oficiálních kruzích. Přesto se postupně začala seznamovat i s prostředním nezávislých umělců tvořících na samém okraji společnosti. S nimi se i scházela a její tvorba začala vzbuzovat pozornost kubánských úřadů. To svým způsobem vyvrcholilo v okamžiku, kdy se stala terčem výhružek její matka. Ve své tvorbě se Celia věnuje rozličným aspektům vztahů společnosti s totalitním režimem. Výhružky a tlak úřadů se vystupňoval do té míry, že se rozhodla emigrovat do Mexika, kde dodnes žije a studuje antropologii. Účastnila se demonstrace nezávislých umělců před budovou kubánského ministerstva kultury 27. ledna 2021, při které byla zatčena a podrobena výslechům.
