Herbert Götz

„Mých rodičů se tedy coby antifašistů odsun netýkal. Jenže poté, co bylo vyhnáno všechno ostatní příbuzenstvo, tak se máma s tátou rozhodli, že se přihlásí k odsunu dobrovolně. Tak jsme se dostali do nejdeckého lágru, kde jsme museli tři týdny čekat, protože to nebylo jednoduché dobrovolně se dostat do západního Německa. V transportu to bylo hodně natěsno. Když si člověk představí, že v jednom dobytčáku jelo třicet dospělých... Pro dítě to je situace, kterou nedovede úplně dobře zpracovat. Mně se stala jedna neobvyklá situace. V Chebu jsme stáli na nádraží a čekali, až se rozední. Jedno dítě, miminko, v našem vagoně plakalo a plakalo. Pochopil jsem, že je to proto, že nemá vodu. Ve vagoně jsme ale byli zavření jako zvířata a nikdo si netroufal vyjít ven, věděl, že by to bylo bráno jako pokus o útěk a byl by zastřelen. Tak jsem se přihlásil, že to udělám já jako dítě, že si neumím představit, že by stříleli na dítě. Moji rodiče to nechtěli, ale já jsem řekl, že ne, že to stejně udělám, ať mi dají hrneček. Potom jsme vyrazili plombu a já jsem na nádraží sehnal vodu. Říkal jsem si, že to nějak půjde. Vtipné bylo, že jsem byl venku jenom chvíli, a už za mnou přišel ruský voják s bajonetem, který hned pochopil, co se děje. Šel se mnou ke studni, naplnil nádobu vodou a znovu mě dovedl do vagonu. Malé dítě ve vagonu se utišilo a já jsem byl malým hrdinou.“

„Dosáhli jsme toho, že ulice v Göggingenu byly pojmenovány podle míst z našeho regionu, například Nejdecká, Karlovarská ulice. To všechno byla naše práce. Naše Heimatgruppe byla toho názoru, že musíme založit muzeum, a to se nám podařilo. Muzeum v Göggingenu stojí dodnes. Když byl Göggingen v roce 1972 přičleněn k Augsburgu, vymohli jsme si ve smlouvě, že město Augsburg na sebe převezme podporu našich aktivit. Stará Heimatgruppe se bohužel rozpadla, už nebyl nikdo dál, kdo by to chtěl dělat. V té době, vlastně už od roku 2004, jsem působil jako předseda pracovní skupiny všech spolků v Göggingenu (Arbeitsgemeinschaft der Gögginger Vereine und Organisationen, ARGE Göggingen), to je celkem 38 spolků s více než 15 000 členy. Tak jsem si řekl, to se přece nesmí stát, aby naše Heimatgruppe zanikla, ona i muzeum musí dál existovat. Hledal jsem lidi, kteří by do toho šli se mnou, a našel jsem Anitu Donderer, která byla ochotna dělat pokladní, a Josefa Grimma, který byl ochoten dělat předsedu, když mu budu dělat zástupce. Tak jsme vytvořili angažovaný tým, který partnerství mezi Nejdkem a Augsburgem naplnil životem. Dřívější Heimatgruppe o kontakt se současnými obyvateli Nejdku moc nestála. Někdo dokonce prohlašoval, že kdo pojede do Nejdku, tomu patří useknout nohy. My jsme ale řekli ne, musíme to oživit. Už po sametové revoluci jsme se s Anitou snažili vyhladit cesty a navázat opravdové kontakty se současnými Nejdečany. Bylo štěstí, že první porevoluční starosta měl k tématu vztah, jeho tchyně totiž byla neodsunutá Němka. To nám to celé usnadnilo. Získali jsme také podporu augsburského starosty, který tuto aktivitu podporoval, a tak se stalo, že od revoluce jsme organizovali cesty do starého rodiště. Já jsem jel do Nejdku poprvé až po sametové revoluci. Předtím mě to tolik nezajímalo, měl jsem dost jiné práce. Pak jsem se dal dohromady s paní Donderer a vznikla iniciativa Tehdejší děti, Die Kinder von damals. Když jedeme autobusem z Karlových Varů do Nejdku, hned jsou z nás úplně jiní lidé, hned jsme Nejdečani. A je to bezva, prostě to děláme srdcem. Tak věřím, že se tam nedá nic pokazit, tam jsme prostě doma. A tak by to mělo i zůstat. Nejdek se stal po revoluci prvním českým městem, které navázalo oficiální kontakty s bývalými rodáky. Když jsme se dozvěděli, jak špatně je vybaven tamní domov pro seniory, zorganizovali jsme pomoc. S podporou augsburského starosty jsme kontaktovali podobná zařízení v Augsburgu a zjišťovali, jestli nemají vybavení, které už chtějí vyřadit, které by ale mohlo ještě dobře posloužit. Tak jsme do Nejdku dostali velmi kvalitní nemocniční vybavení. Partnerství jsme opravdu naplnili životem, je v něm velká angažovanost.“

„Velmi rychle jsem se tam zapojil. Začal jsem hrát fotbal, byl jsem ve školním fotbalovém týmu, a tak dále. Prostě jsem se snažil zapojit do všeho, nestát stranou, tak pro mě bylo přece jen jednodušší navázat kontakty. Už jako malý školák v Göggingenu a potom celý život jsem hledal kontakt k ostatním lidem, chtěl jsem se zapojit, jít na veřejnost. A tak to bylo i s ostatními Nejdečany. Do Göggingenu přišly asi čtyři tisíce Nejdečanů a musím říct, že obec posunuli kupředu. Velmi rychle spojili síly a vytvořili společenství, aby se mohli veřejnosti představit. Díky nim byli v Göggingenu obnoveni Přátelé přírody, vznikl sbor, kde byli zpočátku pouze Nejdečané. Při všech akcích hráli bernovští muzikanti, kteří byli už doma hodně známí. Potom přešli do Willenshausenských muzikantů. Dědeček jim dělal dirigenta, potom to po něm převzal strýc, mámin nejmladší bratr. Šířili českou hudbu v celém augsburském regionu. Byla to skvělá věc a oni takto přispěli k tomu, že si původní obyvatelstvo mohlo o Nejdečanech a vůbec sudetských Němcích udělat správný obrázek – že to jsou lidé, kteří něco dokážou. Vztahy s místním obyvatelstvem byly dobré, ale ne všude tomu tak bylo. Nejdečané se angažovali v komunální politice, měli dobré nápady a posouvali město kupředu. Svým příchodem posílili zejména místní SPD, sociální demokrati z Nejdku byli hodně aktivní. Od roku 1949 byli pravidelně voleni do městské rady.“

„Když válka v roce 1945 skončila, bylo mi sedm. Vzpomínám si na nějaké události z té doby. Můj otec si vždycky přál naučit mě lyžovat. U jednoho místního stolaře nechal udělat lyže, já jsem je v zimě 1945/1946 vyzkoušel a poprvé jsem jel z Horního Bernova na lyžích dolů z kopce. Ale tam se mi stala taková špatná zkušenost. Jeden Čech, který měl malého kluka, mě zastavil a lyže mi sebral. Vím, že se tehdy pořád říkalo, že Čechům se nesmí odporovat, nesmíme se bránit. Pro mě byl tohle strašný a velmi zlý zážitek, který nikdy nezapomenu.“