Ing. Eva Gránová

„To už prostě řekl, že to riskuje. A odpárala si maminka hvězdu a šli jsme na tramvaj. Měl strach, byly neustálé prohlídky, gestapo v tramvaji i ve vlaku. Tak měl strach hlavně z té tramvaje, protože povídání, které jsme se se sestrou musely naučit o tom, že jsme byli vybombardovaný a že nemáme žádné doklady, to by v tramvaji neprošlo, protože tam se vědělo, kdy bylo Brno bombardovaný. A ve vlaku už to… Naštěstí ani v tramvaji, ani ve vlaku žádná kontrola nepřišla. Takže když jsme v Bystřici vystoupili asi v pět hodin, v listopadu, už bylo šero nebo tma, a bryčka, kterou tatínek domluvil, tam nečekala. To je dvanáct kilometrů ještě z Bystřice nad Pernštejnem do Unčína. Tak jsme pochodovali pěšky. A napadl sníh, proto tam ta bryčka nebyla. Tak jsme pochodovali těch dvanáct kilometrů do té dědiny. A tehdy ještě na té chatě jsme nemohli nechávat peřiny, protože tam řádily myši. Tak jsme měli v takových dvou válečcích srolované deky u těch lidí tam nahoře, co pomáhali tatínkovi, co podnítil tatínka, aby si tu chatu postavil. To byli Jílkovi. Oni říkali, ať u nich zůstaneme, ať nechodíme takhle večer nahoru, ale oni chtěli jenom do bezpečí, tak jsme se táhli ještě nahoru. A potom jsme tam, teda s maminkou, byly od toho listopadu 1944 až do května 1945.“

„Ony odjely v roce 1942. Babička se narodila 1870, to jí bylo dvaasedmdesát, a šestatřicet bylo maminčině mladší sestře. A když byly povolaný, tak jsme se s nimi šli rozloučit. Museli jsme jít… Tatínek s maminkou nemohli jet, protože ona si musela nasadit hvězdu. My jsme bydleli v Brně-Bohunicích, to je něco podobného, jako jsou u Prahy Chabry, to bylo asi dva a půl kilometru pěšky, ony bydlely na Starém Brně, teda se sestrou ta babička. No a tak jsme se šli rozloučit. Ale před námi to moc nerozkládali, jenom že nás uviděly, a rodiče tam pak šli druhý den ještě jednou sami. Takže to asi bylo moc smutný.“