„Major, který mě přijal, mě začal urážet a vyhrožovat: ‚Uděláme s tebou to samé, co jsme udělali s tím černochem, kterého jsme ho zabili v Holguínu [město na Kubě], však ty víš, o kom mluvím.´ Řekl jsem: ‚Ano, o Orlandu Zapata Tamayovi [aktivista za lidská práva na Kubě, zemřel na následky hladovky v roce 2010].´ Odpověděl mi: ‚Jo, přesně ten, naložíme s tebou úplně stejně, ne-li ještě hůř!´ Tak jsem mu pověděl: ‚Takže vy přiznáváte, že jste zavraždili Orlanda Zapata Tamaya?´ ‚Ano, zavraždili a tebe taky zabijeme a všechny ostatní, kteří se postaví Revoluci.´ Odvětil jsem mu: ‚Ale o jaké revoluci mi to tady vykládáš? Myslíš si, že se jedná o revoluci, když policie mlátí lidi za to, že tvrdí pravdu? Za to, že někdo předává pravdivé zprávy veřejnosti, protože přesně proto mě přivedli sem.´ Na to mi odpověděl: ‚Vůbec mě nezajímá, proč jsi tady, jen tě varuji, přestaň nebo tě donutíme přestat.´ Řekl jsem: ‚Tak to mě budete muset donutit, protože já nepřestanu, neopustím opozici, protože jsem a vždycky budu antikomunistou a jestli kvůli tomu budu muset podstoupit to, co se stalo Orlandu Zapata Tamayovi, budiž, udělejte se mnou to, co musíte.´ V tom okamžiku mě strčili do cely na 72 hodin.“
„Řekl mi: ‚Vidíš? Pokud chceš takhle pokračovat, tak heleď – jezdi si dál do Holguínu [město na Kubě], ale nedojedeš živý.´ Raději jsem neodpověděl, už tak jsem se cítil hrozně od toho, jak mě zmlátili. Měl jsem mžitky před očima, bylo mi na omdlení a celé tělo mě strašně bolelo. V tom okamžiku mi vrátil můj batoh. Otevřel jsem ho a uviděl svůj telefon i USB. Poznamenal jsem: ‚Jaký zázrak! Myslel jsem, že mi všechno seberete, jako vždycky, když nám běžně kradete osobní věci při zadržení.´ Na to mi řekl: ‚To teď není potřeba.´ Odpověděl jsem: ‚Dobře.´ A on mi řekl: ‚Už můžeš jít.´ Divil jsem se: ‚Opravdu? Nebudeš mě tady držet zavřeného?´ ‚Ne, to, co s tebou měli provést, už udělali.´ Jinak řečeno se vysmíval tomu, jak mě zmlátili a v jakém stavu mě nechali. Určitě si musel všimnout, jak strašně jsem zapáchal, protože mi příšernou bolestí při mlácení polevily řitní svěrače. Pustili mě tedy ven, šel jsem jako lazar v hrozných bolestech, bolela mě žebra, hrudník, i játra. Až dodneška cítím ten kopanec, co mi tehdy dali do jater.“
„Když jsem jednou přišel z práce domů, našel jsem u dveří malou papírovou kubánskou vlajku, takovou, kterou rozdává totalitní systém v každé čtvrti, v každé ulici, aby ji lidé vyvěsili při oslavách 26. července [tento den v roce 1953 začala Kubánská Revoluce pod velením Fidela Castra s cílem svrhnout diktátorský režim Fulgencia Batisty]. Zrovna jsem ale přišel vystresovaný z práce, cítil jsem se bez síly jako nějaká křehká dívenka a když jsem otevřel dveře, uviděl jsem na zemi ležet vlajku. Z dětství si pamatuji, že když vlajka spadne na zem, je už zneuctěna a měla by se spálit. V této době už jsem také slyšel o 75 bratrech a sestrách zadržených během Kubánského jara v roce 2003 [události v březnu 2003 na Kubě, kdy bylo odsouzeno k odnětí svobody 75 politických oponentů, novinářů, umělců atp.] a znal jsem jejich situaci, kdy ještě v roce 2006 jich bylo hodně zavřeno v otřesných podmínkách ve vězení. Vzpomínám si, že jsem vlajku nechal tam, kde byla a šel jsem hledat, kam moje manželka ukládá svůj make-up. Vzal jsem její černou tužku na oči a přebarvil bílé pruhy na vlajce na černo. Vyšel jsem před dům a pověsil vlajku na rám dveří a vedle jsem podélně napsal velkými písmeny: ‚Svoboda pro 75´.“
„Toto byl důležitý začátek, spojený s velkým smutkem, který mi ale dodal kuráž postavit se autoritám této země. Když jsem byl asi tři dny doma od propuštění ze zadržovací cely, navštívil mě jeden manželský pár, pokud si dobře pamatuji jména, byl to Luis Sergio Núñez a jeho žena Dámaris [aktivní odpůrci režimu na Kubě], kteří v té době řídili Grupo Cuba. Díky nim jsem se dozvěděl, co znamená opozice komunistického režimu. Požádali mě, abych podrobně popsal, co se mi přihodilo, proč mě zadržela policie a co po mě chtěl ten major. O mém zadržení už slyšeli od souseda, který jim vše důkladně povyprávěl. Byla to moje první zkušenost se stanicí ‚Rádio Martí´ - mohl jsem všem veřejně sdělit, co je režim zač a jak se mnou zachází. Také jsem těmto manželům slíbil, že se mnou můžou počítat, jelikož jsem antikomunista, a to neříkám jen tak. Tohoto rozhodnutí nelituji, ani kdyby to znamenalo mou smrt – jak jsem režimem neustále pronásledován a šikanován. Řekl jsem jim, že vždy budu antikomunistou a že od tohoto okamžiku budu bojovat za lidská práva v této zemi a za to, aby se už žádnému mladému Kubánci nestalo to, co se přihodilo mně.“
Yoandris Gutiérrez Vargas se narodil 6. září 1980 ve městě Bayamo na Kubě. Matka Yoandrise opustila kvůli komplikované ekonomické situaci, když byl ještě batole, a vychovávali ho tak prarodiče z otcovy strany. Socioekonomická situace a jeho vlastní zkušenosti s komunistickým režimem přivedly Yoandrise k opozici, což se brzy stalo důvodem k jeho častému zadržení a fyzickým útokům, které se podepsaly i na jeho současném zdravotním stavu. Za své protirežimní aktivity byl Yoandris odsouzen k celkem třem letům odnětí svobody ve vězení „Las Mangas“, kde se mu podařilo navázat úzké vztahy s dalšími politickými vězni a odpůrci režimu. Po propuštění z vězení se rozhodl pokračovat v boji proti komunistickému systému na Kubě skrze politický aktivismus. V současnosti je Yoandris předsedou hnutí „Vliv republikánské mládeže“ [Impacto Juvenil Republicano], představitelem „Republikánské strany Kuby“ [Partido Republicano de Cuba] a členem „Východní demokratické aliance“ [Alianza Democrática Oriental]. Yoandris se zaměřuje na kurzy a přednášky pro mladé Kubánce, které označuje za klíč k úspěchu v demokratizačním procesu Kuby. Yoandris má jednoho syna a se svou ženou Anniou Peralta Zapatou, taktéž aktivistkou za lidská práva, žije v Bayamu.
