„V lágru, co můžu říct. Nic jsme nedělali. Dostali jsme jídlo. Mohli jsme tam prát, měli jsme i místnost na žehlení a všechno jsme měli. Na spaní jsme asi nebrali nic. To už tam asi něco bylo. Jenom vím, že já jsem pletla ručně ubrusy. To bylo tenkrát moderní. A nějaký svetry. Šly jsme s jednou paní na jarmark, tam jsme to prodaly. Kdo nechtěl, nedělal nic. Celý rok jsme neměli nic, ani peníze, akorát jídlo. Byli jsme v lágru. Byl tam jeden záchod a u něj fronta. Společně jsme měli určený, kdo umyje chodbu. Na tři sta lidí to už muselo být víc baráků.“
„Moje maminka měla srdeční mrtvici. Přišla z kostela a spadla a už jí nebylo pomoci. Pan Lux jí dal první pomoc, ale už byla mrtvá. Čekala jsem na ni a nevěděla, že umřela. Až potom, když ji dovezli mrtvou dom. To bylo sto metrů před naším barákem. Táta mě držel v náručí a říkal, že maminka... Byli tam ještě lidi a říkali mu, aby se mnou odešel, abych se na to nedívala. Bylo to v lednu. Sníh, zima. Rakev vzali na saně do Skorošic. Potom to bylo špatný. Měli jsme těžký život.“
„Syn Lojzík. Tady byl jednou učitel Karger a říká: ,Vy děláte chybu. Proč s klukem nemluvíte česky? Už půjde za rok do školy, a neumí česky.‘ Já říkám: ,Já bych špatně naučila. Já neumím tak česky mluvit.‘ Tak jsme ho rok před školou dali do školky. Pak jsme ho šli zapsat do školy, do první třídy. Učitelka Čermáková říkala: ,Lojzík umí ze všech dětí nejlépe česky. Ani ty český děcka tak neumí.‘“
„Slováci pořád hledali. Kameny přebrali. Bylo tam dost schovanýho. Nějaký věci našli. (Někdo si tam zakopal nějaké cennosti?) Moc, moc. Dříve byly kávové soupravy nebo polévkové nebo pěkné skleničky. A to jsme si nemohli vzít. Tak lidi to dávali do nějaké bedničky a schovali to. Do lesa nebo někde. Ale něco našli a něco tam ještě je. Ještě tam něco bude. Jedna tam byla, myslím, že ještě žije. Byla u Werwolfů a potom ji odvezli do Ruska. Ale tady byla a říkala, že měli zlato a schovali to někde ke stromům, ale už přesně nevěděla kde. Ale něco tam rodiče schovali.“
Ela Hadwigerová, rodným příjmením Schubertová, se narodila 4. září 1933 v obci Kamenné (německy Steingrund) v Rychlebských horách. Její rodiče byli německé národnosti. V šesti letech jí zemřela maminka. Na konci války musel otec v jedenapadesáti letech nastoupit do složek Volkssturmu. Po válce rodinu určili na práci v lese, a proto ji v roce 1946 nezařadili do odsunu Němců. Stali se tak jedněmi z posledních obyvatel horské obce Kamenné, kterou v roce 1961 zbouralo ženijní vojsko a dnes ji připomínají jen kamenné valy, ovocné stromy, staré lípy a velký dřevěný kříž. Všichni známí a příbuzní odešli, a tak rodina na úřadech zažádala o dodatečný odsun. V březnu 1951 odjeli s veškerými osobními věcmi do oblastního sběrného střediska v Liberci, odkud pak měli pokračovat do Spolkové republiky Německo. Nakonec je ale do odsunu opět nezařadili a v táboře strávili dvanáct měsíců. Krátce po návratu na Jesenicko otec zemřel na rakovinu. Rodina se nastěhovala do Nýznerova, kde pamětnice žila až do své smrti 3. února 2016.
