Cecílie Hartošová

„Někteří Rusi byli hrozní. Viděla jsem to na vlastní oči. Když jsme přijeli do Třebomi… my tomu říkáme vrata. Víte, co jsou vrata… tak na těch vratech byla přibitá ženská. Přibitá. Nohy nahoru a tělo takhle dolů. A maminka mi bránila, abych se na to nedívala… A víte, jak těm ženským bylo? Jéžiš! Ani nevykládejte.“ – „Byla oblečená?“ – „Ne. Nahá. Máma mi dala ruku přes oči. Ať se tam nedívám. Bylo to tam, jak se do Třebomi přichází. První vrata. Ani jsme se nedozvěděli, kdo to byl. Třebom byla úplně prázdná. Nikdo tam nebyl.“

„Ještě vám povím, jak jsem viděla Židy. O joj! O joj! Někdo říká, že to není pravda. Ale já jsem seděla na zahradě a najednou jsem viděla vojáky na koních. Měli jsme v zahradě hodně angreštu. Keře už byly velké, tak jsem se pod ně schovala a dívala jsem se. A za chvíli už šli. Měli na sobě uniformu, jako by to byly montérky. Do zelena nebo do modra. Tak byli oblečení. Někteří byli úplně bosí, jiní ještě měli boty. Šli ve trojicích a vedli je Němci na koních. Vždy jeden kůň a voják. Měli takové… gummiknüppel… nebo jak se to řekne. A jak šli kolem některého vězně, tak ho praštili. Chrást ho! Chrást ho! Už nemohli ani jít. Ti Židé.“