Maria Hartung

"A pak jsme jeli do Chebu, do sběrného tábora, a maminka mi dala tátův futrál na housle a řekla - ať ti ho nikdo nesebere, a pak mi dala ještě jednu tašku a do té tašky dala navrch panenku a vtiskla mi ji do ruky a taky ty housle a pak jsme museli projít kontrolou a jeden z Čechů volal - haló, haló, haló. A já jsem šla, šla, šla a neotočila jsem se a bohudík mi ty taínkovy housle zůstaly. On byl učitel hudby, potřeboval housle. A taky jsem měl ještě tu panenku. A byla jsem šťastná. Moje maminka byla taky šťastná, že to takhle dopadlo."

"Moje sestra pak neměla klid. Musím se vrátit domů k matce a sestrám, říkala si. Mně bylo tehdy devět let. A ona pak utekla domů ze statku, kde musela odpracovávat povinný rok. Po cestě ještě létaly stíhačky. Běžela a běžela, říkala, že musíme jít dolů do sklepa, snesla postele do sklepa a já jsem se tak bála, že jsem se v protileteckém krytu vmáčkla do kouta a už jsem nevyšla ven. A když byl trochu klid zbraní a nestřílelo se, tak někteří obyvatelé se šli podívat ven, co se děje venku. A v tu chvíli Američané zahájili palbu. A bylo to opravdu zlé. Moje sestra naříkala, máma říkala, držela jsem ji v náručí a ona se zhroutila před domem. Bylo to hrozné. A pak je odnesli do necek, ty mrtvé. Tam zemřeli."