Hana Havlíčková

* 1937

  • "Když se vrátím tedy ještě k tomu poválečnému Šumperku, tak tím, že tatínek byl takový velký turista, začali jsme chodit do okolí, do lesa, na výlety. Tady v horách, ve vesnicích byla ještě strašná spousta Němců, než odjeli pryč. Takže to taky asi byla odvaha od všech těch lidí, že byli schopni... občas jsme je potkávali. Maminka obnovovala Sokol, takže se hned zřídilo nějaké cvičení, byla tady velká klubovna Sokola. Tatínek se víc věnoval KČT, začali jsme v co nejbližší době jezdit třeba na Červenohorské sedlo, na Švýcárnu. Pamatuji si, jak to na těch chatách bylo, to bylo úsměvné, jak se tam hospodařilo. Začali jsme značkovat, takže jsme v prvních letech proznačkovali velkou část Jeseníků, chodili jsme s nimi, se štětcem a s kyblíčkem barvy. Strhávaly se německé značky, přemalovávaly se tabulky, začali jsme jezdit po válce taky na dovolené na horské chaty - Švýcárna, Červenohorské sedlo... Tatínek se díky KČT znal se spoustou hajných, lesáků, taky s panem Myšákem, zakladatelem horské služby v Jeseníkách, takže jsme v tom období měli pestrý život."

  • "Tady [v Šumperku] byla ještě strašná spousta Němců. Chodili s těmi páskami na rukávu a já jsem se jich strašně bála. To nebyl možná nějaký strach, že by mi ublížili, já nevím, ale asi to bylo z toho, jak se o nich stále mluvilo, že jsou zlí. Mně bylo osm let, byla jsem malá. Když jsem viděla, jak jdou po silnici, když jsem šla nakoupit, třeba pro chleba, nebo jsme chodili za roh - tam byla kousek hospoda - tak jsme chodili třeba našim se džbánem pro pivo, a když jsem šla po ulici a šli jenom Němci, čekla jsem za rohem, až půjde někdo bez pásky. Bála jsem se jít ve společnosti Němců. To byl takový strach, jako se třeba dítě bojí tmy - ví, že tam nic není, že se mu nic nestane..."

  • "[Tatínek] byl takový rozvážný. Myslím, že byl, jak bych to řekla, ne pravdomluvný, ale dovedl držet slovo. Lidé mu věřili, že když něco vyhlásí, tak to tak bude. Jako právník uměl také jednat s lidmi, takže byl jednomyslně zvolen [jako] předseda národního výboru. Pak tam to německé velitelství - ale to vím z doslechu - vyhlásilo, že jestliže se ozve střelba, tak představitele města - revoluční národní výbor - postřílí. Takže byl vlastně jako rukojmí. V okolí bylo hodně partyzánských skupin, to bylo o Vysočině známo. Zase odbočím - to vím taky z doslechu - na to si pamatovala sestra, já už ne. Kousek od Nového Města byl rybník, hned za ním je středisko biatlonu. My jsme tam chodívali na procházku k Černému rybníku, hráli jsme si tam nebo trhali kytičky a tatínek odešel do lesa na houby. Nosíval s sebou různé složky, domníváme se, že měl kontakt s partyzány ale to je nepodložené."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Šumperk, 25.04.2024

    (audio)
    délka: 01:48:10
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
  • 2

    Šumperk, 31.05.2024

    (audio)
    délka: 01:54:27
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

S režimem jsme různými ústupky kolaborovali všichni

Svatební fotografie Jiřího a Hany Havlíčkových, Olomouc, radnice, 1964
Svatební fotografie Jiřího a Hany Havlíčkových, Olomouc, radnice, 1964
zdroj: archív pamětníka

Hana Havlíčková, roz. Kostřicová, přišla na svět 10. dubna 1937 v Novém Městě na Moravě, jako druhé dítě rodičů Libuše, roz. Švandové, a JUDr. Jana Kostřici. Žili v Novém Městě na Moravě, kde otec provozoval právnickou praxi. Matka Libuše Kostřicová byla učitelkou. V Novém Městě prožili lokální válečné události i osvobození, otec se stal předsedou revolučního národního výboru. Po válce se na výzvu prezidenta Beneše k osídlování pohraničí přestěhovali do Šumperku, odkud původně pocházel otec a kde Hana se sestrou vyrůstaly. Libuše Kostřicová stála u obnovení šumperského Sokola, vedla cvičení žactva, členkou Sokola se stala i Hana. Zúčastnila se sletu v Praze v roce 1948. Otec, člen KČT, se po válce s rodinou podílel na znovuobnovení turistického značení v Jeseníkách. Po válce začal jako jeden z prvních v republice pořádat orientační závody. Po roce 1948 otci znárodnili živnost, matka nesměla učit, byla jí zakázána i činnost v Sokolu. Později se k učitelskému povolání vrátila. Hana Havlíčková vystudovala Vyšší hospodářskou školu v Šumperku, kde maturovala roku 1956, většinu života pracovala v šumperské spořitelně na pozici vedoucí hospodářského úseku. Věnovala se orientačnímu běhu, později i jako trenérka, stala se tajemnicí TJ Lokomotiva Šumperk. Roku 1964 se provdala za Ing. Jiřího Havlíčka, vychovali dva syny Jana (1965) a Tomáše (1968). Manžel po svatbě pracoval ve Výzkumném ústavu pro práškovou metalurgii v Šumperku. Roku 2024 Hana Havlíčková ovdověla. V době natáčení v roce 2024 žila v Šumperku.