Horst Hofmann

* 1940

  • "Narodil jsem se roku 1940 právě tady v Broumově. A moje dětství probíhalo tak, vnímat jsem začal trošku později, že jo, ne tehdy, když jsem se narodil, a první moje takové ty [vzpomínky] byly, když vojska německá a ruská přecházela přes Broumov. První šli Němci, druzí šli Rusové. No, a pak kde jsem bydlel – byla to taková velká budova, ruští vojáci tu budovu obíhali a museli všichni lidi z té budovy se postavit před bránu a pak brali byt po bytě a musel každý říct, kde co má a tak dále. Mezitím moje sestra, ta byla o devět roků starší, ta se od nás vytratila a utekla. No, teď maminka z toho měla [...] Měl jsem jenom maminku, protože tatínek mi ve dvaačtyřicátém roce umřel na tyfus, tady v broumovské nemocnici, takže já jsem ho vlastně vůbec nepoznal. Ve válce on nebyl, jako Němec."

  • "To šel štrůdl, každý měl kočárek nebo vozíček. Na tom měl 25 kilo, na osobu bylo, my jsme měli jenom kočárek můj, nebo od mojí sestry, a v tom jsme měli všechno vybavení, jinak se muselo všechno nechat v bytě. A ještě si pamatuju jednu věc. Když přišly ty rabovací gardy, jak tomu říkali ti starší, já jsem měl hračky, a ty hračky jsem měl do takového sportovního pytle dané. A ten dotyčný pán mně řekl, že to si nemůžu vzít. No samozřejmě, když tohle řekne šestiletému klukovi, no tak jsem byl z toho tak konsternovaný, ale skutečně, musel jsem to vysypat. On mně jenom vybral ty německé knížky, takové ty skládací knížky německé, ale co se týkalo [...] Měl jsem tam kostky a autíčko nějaké, moc těch hraček nebylo, to jsem všechno tam musel v tom bytě nechat. Takže tohle mne trošku jako kluka taky zasáhlo. Já vždycky teď, když si na to vzpomenu a takhle mezi chlapy mám srandu, tak říkám, že stejně si o toho dřevěného kačera budu muset někdy zažádat."

  • "Tak jsme takhle vyrůstali a teď přišla školní léta, kdy jsem měl nastoupit už do školy. Ale jelikož jsme byli Němci, tak jsme mohli jít do školy až od sedmi let. Samozřejmě, ani klápnout česky [jsem neuměl], protože jsme mluvili doma německy. A tak to bylo takové taky těžké, když jsme do té školy přišli, ti němečtí kluci nebo i holky. A tak jsme měli taková perná ta léta, samozřejmě, doma mne nikdo nemohl nic moc naučit. A moje sestra, ta už byla o devět roků starší, tak už byla dospělák a ta se z domu tak jako vytratila a umísťovali ji někde na nějakou práci. Tak pak nakonec se zabydlela v Polici v mlékárně, to se jmenovalo, myslím, Laktos, a tam trávila většinu toho svého [času]. A pak šla dělat do Stárkova na takovou mlékárenskou pobočku. No, a co bych ještě k tomu mohl říct? Ta školní léta byla krutá, protože jsme neuměli česky nic, a tak jsme se museli učit, samozřejmě. Ale nikdo mně doma s ničím nepomohl, byl to takový těžký boj, no. A všechny děti také nebyly k nám vstřícné. I když jsme byli děti, hráli jsme si, ale byli určití [...] Pro někoho jsme byli 'hitleráci' a tím to haslo."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Broumov, 26.04.2019

    (audio)
    délka: 55:19
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Královehradecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Mám to tady rád

Na dětské fotografii z konce 40. let
Na dětské fotografii z konce 40. let
zdroj: Poskytnuto Horstem Hofmannem

Horst Hofmann pocházel z německé rodiny v Broumově, narodil se 14. listopadu 1940 a jeho první vzpomínky souvisejí s koncem války v rodném městě. Otec mu zemřel v roce 1942 na tyfus. Po porážce nacismu musel s matkou opustit byt a skončili na nějaký čas v internaci v provizorních dřevěných barácích, pak ve společném bytě s jinou německou rodinou. Díky matčině specializaci mohli v Československu zůstat, ale až do 80. let byl občanem druhé kategorie. Nemohl si vybrat vzdělání ani zaměstnání, celý život vykonával málo kvalifikovanou manuální práci a často se setkával s nátlakem a šikanou kvůli svému původu. Namísto českého či německého vymezení se vždy považoval především za „Broumováka“, jeho celoživotní láskou je příroda, broumovský kraj a myslivost.