Josef Hořák

"To je těžké soudit, v tom táboře to bylo, kdybych to vyprávěl, tak popisovat úseky, kdyby byl blahobyt a z toho blahobytu najednou během hodiny přišel hlad. Během pár hodin. A bylo tak, že prostě přijela bezpečnostní posila většinou z Prahy, takových 60 i víc policajtů, obsadili všechny baráky, prohlídli, veškeré potraviny, co kdo měl, to naházeli doprostřed a polili to. Na noc jsme vždycky mívali takový barely, kde jsme chodili na stranu. Na chodbě ty barely byly. Tak tím barelem polili ty potraviny, všechno, těma splašky, těmi fekáliemi to polili, aby to znehodnotili. My jsme to potom museli uklidit jako tam bydlet, co tam bydleli a přišel hlad."

"Tam jsem byl v té malírně, jednou jsem tam byl tak sám a přišel za mnou jeden vězeň, tajně. Viděl, že tam jsu. Nevím, jak to, že za mnou přišel. No a vyzpovídal se mi, že to už těžko nese, co dělal, když zastavoval frontu na východě. Byl v Rusku, utekl před válkou do Ruska, dal se k NKVD a potom zastavoval frontu na východě. A to se dělalo tak, že prostě do těch vesnic je oblíkli do německých uniforem, nebo SS uniforem, a oni masakrovali obyvatelstvo a děti. Popravovali, přibíjeli na vrata a tak dále. Takový zhůvěřilosti dělali."

"Tam se k nám chovali celkem dobře, to já si nemůžu stěžovat, protože my jsme odváděli výkon. Rusové byli spokojení a Rusové byli ti hlavní. Já vím, že jsme jednou tak, když bylo hezké počasí v létě, tak jsme nespěchali pod tu zem. Kolikrát od těžní věže volali - už poslední klec jede dolů! My jsme věděli, že nás vždycky pustí dolů. Tak jsme tam leželi na sluníčku a jednou přišel ten Rus. Ten přijel čerstvě, neobeznámený se situací, asi z Ruska, protože řekl: odin, dva, tri, četyre, pjať. A na esenbáka - streljaj! Těch pět lidí že má zastřelit. On říká - u menja nevozmožno. Já nemohu streljať. On byl zvyklý hned střílet. V tom Rusku to byl daleko horší."

„A měl jsem to štěstí, že předtím jsem přečetl knížku Clay-Eva volá Londýn. To byla knížka z okupace, která popisovala podzemní činnost za války. Jak ta skupina pracovala na tom území protektorátu, aj popisovala situace ve vězení. Takže když mě zavřeli do takové místnosti, která měla asi 1,4 nejvíc, 1,2 možná, a délku 2,2 metru... Dveře tam byly ve stěně, který se na noc otvíraly, leželo se na zemi, na těch dveřích, to byla matrace taková tuhá. Celou dobu od 6 do 22 hodin musel člověk buď chodit, ani sedět nesměl nebo si dřepnout. Chodit nebo stát. A to je strašně dlouhá doba. A to bylo psychologicky velice dobře vymakané. To nebyla žádná legrace. Tam bylo naprosté ticho v těch samotkách, tam muselo být ticho. A občas to někdo nevydržel, začal tam řvát, takový šílený řev, naříkavý. Tak to ještě přidávalo na vyburcování strachu a obav, jak to bude zítra, co bude. Ty zkušenosti všechny tam jsem udělal jako mladej, no, a potom z té knížky jsem čerpal. Jsem věděl, teďka musíš jíst, co ti dají, protože to bys jinak chcípl za chvilku. I když to byl první večer, každý měl sevřený žaludek, tak já jsem celou večeři klidně snědl, protože jsem věděl, že musím jíst.“

„V únoru 1953 mě zatkli, to mě zatkli jako řidiče. Šéf té skupiny, to bylo v Pardubicích, Samšeňák, a ten utekl, to byla práce pro francouzskou špionáž. Přijeli normálně autem, vešli dovnitř, mi dali železa a odvezli mě. Vrazili mě do cely a tím to začalo. Celkem čtyři roky. Takže já jsem ještě měl to štěstí, já to říkám jen pro sebe, ono to tak není, že jsem narozený pod Jupiterem v konjunkci Slunce. Takže jsem dítě štěstěny. To štěstí jsem měl v životě mnohokrát. A i nakonec v tom kriminále jsem proti ostatním mnohým muklům prošel toho strašně moc. Protože já jsem byl zavřenej v Olomouci, jsem seděl, potom jsem seděl na Pankráci, pak z Pankráce mě dovezli do Chrudimi, seděl jsem v Chrudimi. Pak jsem seděl chvíli v Pardubicích, z Pardubic zase zpátky do Chrudimi. Tam odtud na Pankrác zase a z Pankráce potom velkým transportem do Jáchymova. A z Jáchymova mě odvezli na Slavkov. Na tym Slavkově, tam jsem se přihlásil jako sochař. To mě převezli do Ostrova nad Ohří, tam jsem půl roku dělal sochařskou práci, dělal jsem modely pro pražské štukatéry.“