Josef Hořák

* 1933

  • „A měl jsem to štěstí, že předtím jsem přečetl knížku Clay-Eva volá Londýn. To byla knížka z okupace, která popisovala podzemní činnost za války. Jak ta skupina pracovala na tom území protektorátu, aj popisovala situace ve vězení. Takže když mě zavřeli do takové místnosti, která měla asi 1,4 nejvíc, 1,2 možná, a délku 2,2 metru... Dveře tam byly ve stěně, který se na noc otvíraly, leželo se na zemi, na těch dveřích, to byla matrace taková tuhá. Celou dobu od 6 do 22 hodin musel člověk buď chodit, ani sedět nesměl nebo si dřepnout. Chodit nebo stát. A to je strašně dlouhá doba. A to bylo psychologicky velice dobře vymakané. To nebyla žádná legrace. Tam bylo naprosté ticho v těch samotkách, tam muselo být ticho. A občas to někdo nevydržel, začal tam řvát, takový šílený řev, naříkavý. Tak to ještě přidávalo na vyburcování strachu a obav, jak to bude zítra, co bude. Ty zkušenosti všechny tam jsem udělal jako mladej, no, a potom z té knížky jsem čerpal. Jsem věděl, teďka musíš jíst, co ti dají, protože to bys jinak chcípl za chvilku. I když to byl první večer, každý měl sevřený žaludek, tak já jsem celou večeři klidně snědl, protože jsem věděl, že musím jíst.“

  • „V únoru 1953 mě zatkli, to mě zatkli jako řidiče. Šéf té skupiny, to bylo v Pardubicích, Samšeňák, a ten utekl, to byla práce pro francouzskou špionáž. Přijeli normálně autem, vešli dovnitř, mi dali železa a odvezli mě. Vrazili mě do cely a tím to začalo. Celkem čtyři roky. Takže já jsem ještě měl to štěstí, já to říkám jen pro sebe, ono to tak není, že jsem narozený pod Jupiterem v konjunkci Slunce. Takže jsem dítě štěstěny. To štěstí jsem měl v životě mnohokrát. A i nakonec v tom kriminále jsem proti ostatním mnohým muklům prošel toho strašně moc. Protože já jsem byl zavřenej v Olomouci, jsem seděl, potom jsem seděl na Pankráci, pak z Pankráce mě dovezli do Chrudimi, seděl jsem v Chrudimi. Pak jsem seděl chvíli v Pardubicích, z Pardubic zase zpátky do Chrudimi. Tam odtud na Pankrác zase a z Pankráce potom velkým transportem do Jáchymova. A z Jáchymova mě odvezli na Slavkov. Na tym Slavkově, tam jsem se přihlásil jako sochař. To mě převezli do Ostrova nad Ohří, tam jsem půl roku dělal sochařskou práci, dělal jsem modely pro pražské štukatéry.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Brno, 09.04.2019

    (audio)
    délka: 01:19:33
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nejhorší je, když zatvrdne srdce

Pamětník Josef Hořák.
Pamětník Josef Hořák.
zdroj: Paměť národa

Josef Hořák se narodil 14. března 1933 v Chrlicích, které jsou dnes součástí Brna. Vzpomíná na válečná léta a osvobození Chrlic v dubnu roku 1945. V roce 1951 se vyučil řezbářem, práce ho ale moc nebavila. Hned po škole proto nastoupil jako řidič. V únoru 1953 jej zatkli, protože od roku 1951 patřil ke skupině Ladislava Samšeňáka a Jiřího Syrového, jejíž členové posílali informace zpravodajského charakteru na Západ. Ve vězení nakonec strávil čtyři roky, prošel řadou věznic a nakonec se uplatnil v Ostrově nad Ohří jako sochař. Po návratu v roce 1957 ho v Brně nikdo nechtěl zaměstnat. Začal tak znovu pracovat v jáchymovských dolech, kde působil i v během svého věznění. Poté pracoval jako řidič brněnského dopravního podniku, a když si dodělal střední průmyslovou školu, živil se jako stavbyvedoucí. Plně rehabilitován byl v roce 1990.