Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Hořák (* 1933)

• narozen 14. března 1933 v Chrlicích u Brna

• v roce 1951 se vyučil řezbářem

• zapojil se do protikomunistického odboje

• v únoru 1953 byl zatčen a odsouzen na čtyři roky do vězení

• po většinu doby výkonu trestu pracoval v uranových dolech

• po propuštění z vězení se živil jako řidič a stavbyvedoucí

• v roce 1968 byl tajně vysvěcen na řecko-katolického kněze

• v listopadu 1990 byl plně rehabilitován

Stačilo pár slov pronesených papežem a Josef Hořák se rozhodl zapojit do odboje proti komunistické totalitní moci. Nestihl toho vlastně udělat moc. Řekl kamarádovi, který pracoval pro cizí rozvědku, kde jsou v Olomouci kasárna. To ale věděl skoro každý Olomoučan. Josefa Hořáka za to odsoudili ke čtyřem rokům nucených prací v uranových dolech.

Kvůli blond vlasům ho rudoarmějci málem zastřelili

Josef Hořák se narodil 14. března 1933 v Chrlicích u Brna. Jeho otec, rovněž Josef Hořák, byl malířem pokojů a maminka Antonie, za svobodna Cupáková, byla celý život v domácnosti a starala se o šest dětí. Rodina byla tak chudá, že maminka chodila k nedalekému nádraží sbírat uhlí, které jí strojvedoucí shazoval lopatou z vlaku. „Třeli jsme bídu. Sice živnostnická rodina, ale on [tatínek] nás nedovedl pořádně uživit,“ říká pamětník. Život za protektorátu pokračoval dál v obvyklých kolejích jako před válkou a Josef Hořák na období německé okupace nevzpomíná ve zlém: „Já jsem neměl špatný vztah k Němcům. Mně Němci osobně nikdy nijak neublížili.“

Koncem druhé světové války bylo Josefovi už 12 let a dobře si pamatuje na osvobozování Rudou armádou. Chrlice se nacházejí na mírné vyvýšenině a sovětským vojákům posloužily jako ideální místo pro ostřelování Brna. Josef Hořák vzpomíná na typický, skřípavý hvízdot odpálených raketometů zvaných Kaťuše: „Já jsem zrovna šel po naší ulici a vtom začal ten rambajs. Skočil jsem do příkopy […], někdo mě chytnul vzadu za límec a vytáhl mě. Byl to takový dvoumetrový mongol. Chlap jak hora. Smál se od ucha k uchu a říká – moloděc! Éto nic! Éto Stalinova garmoška!“ Tak říkali obávaným Kaťuším Němci – Stalinova harmonika, rusky garmoška. Sověti se naopak báli německých pancéřových pěstí: „Rusi, když viděli pancéřovou pěst, tak se toho ani nedotkli a měli předtím úžasný respekt,“ vzpomíná Josef Hořák.

Ne vždy bylo setkání se sovětskými vojáky tak příjemné. Jednou potkali rudoarmějci Josefa na ulici a z nějakého důvodu usoudili, že je Němec. Nejspíš kvůli jeho světlým vlasům. „Vzali mě na vůz a jeden z nich říká – ty germáněc,“ vypravuje pamětník. Okamžitě bylo rozhodnuto, že chlapce zastřelí. Odvezli ho do pískového lomu a před popravou mu prohledali kapsy. V jedné našli kus kůry, do které si Josef vyřezal československou a sovětskou vlajku. „Podává to jeden druhému, a ten jeden říká – éto moloděc! Éto ne germáněc, éto moloděc,“ končí historku pamětník, kterému kousek vyřezané kůry nejspíš zachránil život.

Emigranty zatýkali v Prachaticích hned u autobusu

Na přelomu 40. a 50. let se Josef vyučil řezbářem. Odbornou pokračovací školu pro učně navštěvoval v Prachaticích ležících na kraji šumavských hvozdů, které tvořily hranici se svobodným západním Německem. Mnoho lidí toužících opustit republiku, která se čím dál víc nořila do spárů totality, volilo jako výchozí bod pro svou cestu přes hranici právě Prachatice. Policie tam na ně už čekala a zatýkala je přímo při vystupování z autobusu. „Začali prohlížet cestovní doklady, zavazadla a zjistili, že to je člověk, který chce emigrovat. Má speciální mapu pohraničí, má s sebou důležité věci pro emigraci – tak šel v Prachaticích přímo do vězení,“ vzpomíná Josef Hořák.

Jemu samotnému jako hluboce věřícímu člověku se nový režim s jeho militantním ateismem také nezamlouval. Hranice byly tehdy pro ty, kteří znali šumavské lesy, ještě dobře prostupné. Stačilo v noci vystřelit z pistole, pohraničníci se strachy báli vystrčit nos a cesta do Německa byla volná. Alespoň tak to Josefovi líčil jeho tehdejší kamarád z Prachatic. Pamětník nicméně emigraci odmítl, protože chtěl nejdřív získat vzdělání. Když ale školu dokončil, emigrovat již nebylo možné. „To už byla pohraniční stráž, to už byly dráty,“ říká Josef Hořák.

Uvěřil historce o tajné zbrojovce

Začátkem 50. let pracoval Josef jako řidič v Olomouci. V roce 1951 se zde setkal s bývalým spolužákem Jiřím Syrovým, který byl členem protikomunistické skupiny Jánošík. Oba sdíleli odpor vůči vládní ideologii, která pro Josefa znamenala útok na křesťanské hodnoty, na nichž byl vychován. „Žádný křesťan a katolík nemůže být omluven, zůstane-li stát s rozklepanými koleny a s prázdnýma rukama před hrozícím bolševismem,“ vzpomíná Josef Hořák na slova tehdejšího papeže, která na něj zapůsobila natolik, že se rozhodl do protikomunistického odboje také zapojit.

Vzpomněl si na kamaráda, který mu vyprávěl o tajné zbrojovce umístěné v podzemí pod hlavním nádražím v Olomouci. Syrovému předal informaci o tom, že v případě útoku na Československo je nutné oblast olomouckého nádraží bombardovat hloubkovými bombami. Dále Syrovému ukázal, kde mají vojáci v Olomouci skladiště a kde jsou Žižkovy kasárna. Nutno dodat, že historikům není známo, že by se po olomouckým hlavním nádražím kdy nacházela nějaká zbrojovka. Josefův kamarád si nejspíš jen vymýšlel.

Strachu čelil sám, v samotě a tichu

Josefa Hořáka zatkli 27. února 1953. Jen týden nato zemřel Stalin, jehož autoritativní vliv na východní blok včetně Československa prosadil model represivní politiky, jíž padl Josef Hořák za oběť. Atmosféru doby ilustruje úryvek z trestního oznámení podaného 14. 4. 1953 na lidi napojené na skupinu Jánošík:[1] „Velký přítel našich národů a učitel všeho pokrokového lidstva na celém světě, nesmrtelný Josef Vissarionovič Stalin nás učil, že ani na okamžik nesmíme zapomínat na bdělost a ostražitost a podlehnout samolibosti nad velkými úspěchy při budování socialismu, dokud existuje kapitalistické obklíčení[2].“

Josef Hořák byl obviněn ze špionáže a umístěn do vazební věznice v Olomouci, kde strávil téměř devět měsíců na samotce. „Při tom člověk zraje, protože nemáte žádné podněty. Okýnko úplně nahoře, ani se z něho nemůžete podívat. […] Celou dobu od 6 do 22 hodin musel člověk chodit, nesměl sedět, ani si dřepnout. Chodit nebo stát. To je strašně dlouhá doba,“ vzpomíná Josef. „Na samotkách muselo být naprosté ticho. Občas to někdo nevydržel a začal řvát. Takový šílený řev, naříkavý. To ještě přidávalo na vyburcování strachu a obav, co bude zítra.“

Díky knize se dobře adaptoval na pobyt ve vězení

Ještě na svobodě přečetl Josef Hořák knihu Clay-Eva volá Londýn[3] o protinacistickém odboji za protektorátu. Tato četba ho dobře připravila na pobyt ve vězení a praktiky vyšetřovatelů. „Od prvního dne jsem snědl všechno, co mi dali. Řekl jsem si – tady budeš hubnout, jako hubli tenkrát za fašismu. Musíš jíst všechno, ať ti chutná nebo nechutná,“ vypravuje pamětník. Velmi dobře si také uvědomoval, že nesmí prozradit především informace o zbrojovce pod olomouckým nádražím, o jejíž existenci byl přesvědčen. „To byla jediná informace, kterou jsem jim neřekl, protože kdyby vyšla najevo, dostal bych špagát,“ říká Josef Hořák.

Násilí, které se tehdy u výslechů běžně používalo, Josef Hořák nezažil: „Na mě nemuseli používat násilí. Já jsem jim řekl, co jsem věděl.“ Zápis z výslechu Josefa Hořáka je ke stažení v Dodatečných materiálech. V červenci roku 1953 ho pardubický soud odsoudil za trestný čin sdružování proti republice na dva roky do vězení, součástí trestu bylo i propadnutí poloviny jmění a ztráta občanských práv na dobu tří let. Nejvyšší soud mu v listopadu téhož roku zpřísnil trestní kvalifikaci na vyzvědačství a zvýšil trest odnětí svobody na 4 roky.

Uran posloužil k výrobě atomových zbraní

Trest si Josef Hořák začal odpykávat v pracovním táboře Svatopluk v Horním Slavkově v Karlovarském kraji. Vězni zde těžili pro Sovětský svaz za mimořádně tvrdých a nehumánních podmínek uranovou rudu. Československá ložiska uranu představovala pro Sověty snadno dostupný a bohatý zdroj nezbytný k pokroku v jaderném výzkumu, který Sovětský svaz potřeboval k dosažení rovnováhy s USA v oblasti atomových zbraní. Moskva si proto pro sebe zajistila drtivou většinu veškeré uranové rudy vytěžené na našem území. 

Josef Hořák pracoval v Horním Slavkově na šachtě Barbora. Většinu vzpomínek odvál čas, ale svoje vězeňské číslo si pamatuje dodnes – 016302. Na šachtě spolu s trestanci pracoval také menší počet civilistů. Vězni byli placeni od výkonu a z vydělaných peněz si museli platit stravu, ubytování a část si mohli nechat pro vlastní potřebu a utratit je například v táborové kantýně za jídlo. Vězni si přivydělávali tím, že vytěžený smolinec, jak se tehdy říkalo uranové rudě, tajně prodávali civilním horníkům. „Oni to odevzdali jako svůj výtěžek a měli za to peníze daleko větší než my,“ vysvětluje Josef Hořák.

Někteří vězni našli v nucené práci smysl života

Vytěžený smolinec se odvážel do tábora ve Vykmanově, kde se v nechvalně proslulé Věži smrti ruda mlela a třídila a odesílala vlaky do Sovětského svazu. Vězni dobře věděli, že Sověti uranovou rudu používají k výrobě bomb a že se tak svou prací podílejí na udržení nenáviděného režimu. Josef Hořák se k tomu stavěl fatalisticky: „Neměl jsem s tím problém, protože jsem nic jiného dělat nemohl.“ Mezi vězni se říkalo, že kilo smolince mělo cenu jako kilo zlata. Ve skutečnosti byla ale jeho cena mnohem nižší.

Práce v dolech byla nebezpečná a úrazovost vysoká. Josef Hořák si například vybavuje smrt dvou Němců, válečných zajatců, kteří na šachtě v té době, deset let po válce, stále ještě pracovali. Mnohé vězně nicméně práce horníků bavila natolik, že byli schopní si ve volném čase povídat jen o ní. „Našli smysl svého života v práci,“ říká Josef Hořák a vysvětluje si tím také jisté ekonomické úspěchy Sovětského svazu v té době. Přední sovětští odborníci zavření v lágrech gulagu podle názoru Josefa Hořáka oddaně sloužili zájmům režimu, který je věznil, a podíleli se například na objevování nových rudných nalezišť, protože se upínali ke své odbornosti jako jedinému smysluplnému naplnění svých životů.

Šikana vězňů měla zničit jejich vůli k odporu

Dozorci se k vězňům podle vzpomínek Josefa Hořáka chovali poměrně slušně. Horší to bylo se sovětským personálem, který se v Československu podílel na správě táborů nucených prací. Jednou přijel ze Sovětského svazu nový pracovník, uviděl asi pět vězňů včetně pamětníka vyhřívat se na sluníčku a nařídil českému dozorci, aby všechny na místě zastřelil. „Řekl: odin, dva, tri, četyre, pjať. A na esenbáka – streljaj!,“ vypravuje pamětník. Český dozorce to s rozpaky odmítl a vysvětlil mu, že takové věci u nás dělat nelze.

V táboře nicméně občas docházelo k tvrdým zásahům, které měly zřejmě za cíl podlomit morálku vězňů. Tato praxe byla součástí širšího systému potlačování a zastrašování, který měl vězně udržet v totálním podrobení. „Přijela bezpečnostní posila, většinou z Prahy, takových 60 i víc policajtů. Obsadili všechny baráky, prohlídli veškeré potraviny, co kdo měl. Naházeli to doprostřed a polili to. Na noc jsme mívali barely, kde jsme chodili na stranu. Tím barelem polili ty potraviny, těmi fekáliemi to polili, aby to znehodnotili. My jsme to potom museli uklidit,“ vzpomíná Josef Hořák. „A přišel hlad.“

Sověti za války zabíjeli Ukrajince a sváděli to na Němce

Po nějaké době se díky svému vyučení v řezbářském řemesle stal Josef Hořák součástí speciální pracovní skupiny, která tvořila výzdobu kulturního domu v nedalekém Ostrově. Patřil sem také například akademický sochař Jaroslav Šlezinger, autor sousoší nad hlavním vchodem. Josef Hořák vytvářel sádrové modely pro štukatérské dekorace v interiérech budovy. Kulturní dům byl součástí sídliště pro horníky uranových dolů ve stylu socialistického realismu a jeho výstavba probíhala pod dozorem sovětských inženýrů. Po půl roce poslali Josefa Hořáka zpátky do uranových dolů, tentokrát do tábora Vojna u Příbrami, kde pracoval až do svého propuštění 27. února 1957.

Josef Hořák se ve vězení setkal s mnoha zajímavými lidmi a někteří z nich mu vylíčili své pohnuté osudy. Jeden se mu svěřil s něčím, co ho velmi tížilo. „Utekl před válkou do Ruska, dal se k NKVD a potom zastavoval frontu na východě. To se dělalo tak, že je oblíkli do německých uniforem, nebo SS uniforem, a oni masakrovali obyvatelstvo a děti. Popravovali, přibíjeli na vrata a tak dále. Takový zhůvěřilosti dělali,“ říká Josef Hořák. Sověti pak sváděli tyto zločiny na Němce, aby zvrátili pozitivní veřejné mínění Ukrajinců, kteří Němce vítali jako osvoboditele od sovětské nadvlády.

Útěk jak z hollywoodského filmu

Během pamětníkova pobytu ve vězení došlo k několika útěkům. Na jeden mimořádně podařený z tábora Vojna rád vzpomíná. Hlavním hrdinou byl vězeň Josef Fuchshuber, rakouský státní občan a úspěšný a nepolapitelný převaděč uprchlíků z Československa. Kromě převádění lidí přes hranice plnil zpravodajské úkoly pro americké a francouzské tajné služby. „Dennodenně přecházel z Vídně na Moravu. Tam koupil v trafice všechny noviny a vezl je do Rakouska,“ vypravuje Josef Hořák. V roce 1953 ho na žádost československé vojenské kontrarozvědky zatkly v Rakousku sovětské okupační orgány a předaly do ČSR. Tento zásah proti rakouskému občanovi byl hrubým porušením mezinárodního práva. V Československu byl Josef Fuchshuber odsouzen pro velezradu na 25 let odnětí svobody.

Fuchshuber podle vzpomínek pamětníka v táboře často slýchával nedaleko projíždějící vlak. Podle toho, jak vlak funěl, usoudil, že jede pomalu do kopce a že má šanci na něj za jízdy naskočit. Ještě s jedním spoluvězněm prostříhali několik plotů a z tábora unikli[4]. Zatímco Fuchshuber stříhal dráty nůžkami, jeho kamarád oba zakrýval dekami, aby dozorci ze strážních věží nemohli zacílit. Fuchshuberovi se zřejmě přes jižní Moravu podařilo uprchnout do Rakouska. „Vzkázal do tábora srdečný pozdrav, že už je na svobodě,“ vypravuje ještě dnes s radostí a obdivem Josef Hořák. „Byli jsme rádi, že byl tak šikovný, že se mu podařilo utéct.“

Hladovka vězňů nebyla dobrovolná

4. července 1955 došlo v táboře Vojna ke vzpouře – největší v historii našeho uranového vězeňství. „Důvodem stávky bylo zavedení nového táborového řádu,“ uvádí historik František Bártík. „Potrestaní začali vykřikovat protistátní hesla, slovně uráželi příslušníky nápravného zařízení, zpívali hymnu.“[5] Většina vězňů v táboře zahájila hromadnou hladovku, která trvala několik dní. Nakonec však byli nuceni svůj protest ukončit a pořádek v táboře byl obnoven.

Josef Hořák se podle záznamů ve svém vězeňském spise hladovky vězňů také zúčastnil a později kvůli tomuto porušení kázně nebylo vyhověno jeho žádosti o podmínečné propuštění. Josef Hořák ovšem tvrdí, že hladovku ve skutečnosti zorganizovali dozorci, když zavřeli asi dvě stě vězňů do kulturního domu v areálu pracovního tábora a nedávali jim nic k jídlu. „Dva dny nám nedali žádné jídlo,“ vypravuje Josef Hořák. „Nás by vůbec nenapadlo nějakou hladovku držet!“ Josef Hořák se domnívá, že Státní bezpečnost to udělala proto, aby se mohla vykázat nějakými výsledky, v tomto případě zvládnutou protestní akcí.

Přes 20 let působil ve skryté církvi jako kněz

Návrat do běžného života nebyl pro Josefa Hořáka jednoduchý. „Jak zjistili, že mám kriminál, nikdo mě nechtěl zaměstnat,“ vypravuje. Vrátil se proto překvapivě zpátky do uranových dolů, tentokrát jako civilní zaměstnanec. Po vojně nastoupil do práce v ostravských uhelných dolech a později pracoval jako řidič autobusu. V roce 1965 se oženil a přestěhoval se do Brna. Zde jezdil jako řidič městským autobusem a později dělal dopravního dispečera. Vystudoval večerně stavební průmyslovku a po maturitě byl až do důchodu stavbyvedoucím.

V roce 1968 byl Josef Hořák tajně vysvěcen knězem F. M. Davídkem a biskupem Jánem Eugenem Kočišem z Prešova v byzantském obřadu jako řecko-katolický kněz a stal se součástí podzemní katolické církve Koinótés nebo také Ecclesia silentii. Tato skrytá církevní skupina se během komunistického režimu věnovala vzdělávání, svěcení duchovních včetně žen a budování paralelní církevní struktury, aby zajistila přežití katolické církve pod represí ze strany komunistického režimu. Josef Hořák se jako její člen v 70. a 80. letech účastnil tajných seminářů a přednášek a pro účely jejich konání dával k dispozici svůj byt. V roce 1997 byl Josef Hořák vysvěcen již oficiálně otcem Špidlíkem a od roku 1998 působil jako administrátor řeckokatolické farnosti Jihlava. V listopadu 1990 byl Josef Hořák plně rehabilitován a v roce 2016 získal ocenění Etické komise České republiky jako účastník odboje a odporu proti komunismu.  

 

[1] Skupinu Jánošík vedl Ladislav Samšeňák z Vysokého Mýta. Před zatčením se mu podařilo uprchnout do západního Německa. Zpráva StB z roku 1961 (arch.č. KR-945297 MV) uvádí, že „po tom, co byli zatčeni všichni jeho rodinní příslušníci – podal se pití alkoholu a koncem roku 1957 vyemigroval do USA.“ Skeny letáků, které skupina rozšiřovala, jsou v Dodatečných materiálech pod názvem „Výňatky z materiálů zpřístupněných ABS k osobě Josef Hořák“.

[2] Celá strana trestního oznámení je uložena v Dodatečných materiálech pod názvem „Výňatky z materiálů zpřístupněných ABS k osobě Josef Hořák“.

[3] Kniha Clay-Eva volá Londýn, kterou na základě vzpomínek Antonína Bartoše sepsal novinář Radimír Kunc, zachycuje příběhy československých parašutistů ze skupiny Clay – od jejich výcviku v Británii během druhé světové války až po zpravodajskou činnost na Moravě v období protektorátu.

[4] K útěku došlo 7. ledna 1956. Druhý vězeň se jmenoval Tibor Oeltl a byl rovněž odsouzen za převaděčství. Podle výpovědí svědků Fuchshuber neměl v úmyslu naskočit za táborem na vlak, ale skrývat se několik dnů v lese u obce Žežice kousek od tábora a poté chtěl pěšky zamířit k rakousko-českým hranicím u Českých Velenic. Při překonávání oplocení použili uprchlíci několik dek přibitých k prknu, které měly pohltit střely. Svůj účel zřejmě splnily, protože navzdory silné palbě nebyl ani jeden z nich zraněn. Tibor Oeltl byl dopaden po týdnu, Fuchshuberovi se podařilo uprchnout do Rakouska.

[5] VANĚK, Pavel a BÁRTÍK, František. Ochrana státní hranice 1948-1955. Acta Musei technici Brunensis. V Brně: Archiv bezpečtnostních složek, 2013. ISBN 978-80-86413-84-6.