Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Hořák (* 1933)

• narozen 14. března 1933 v Chrlicích u Brna

• zažil konec války v Chrlicích

• roku 1951 se vyučil řezbářem, ale živil se jako řidič

• zapojil se do protikomunistického odboje v řadách skupiny Ladislava Samšeňáka

• v únoru 1953 zatčen

• v listopadu 1953 Nejvyšším soudem odsouzen na čtyři roky vězení

• 27. února 1957 propuštěn z vězení

• po propuštění nastoupil jako civilní zaměstnanec do jáchymovských dolů

• později se živil jako řidič a stavbyvedoucí

• v listopadu 1990 plně rehabilitován

„Pocházím z početné rodiny, bylo nás šest dětí,“ začíná své vyprávění Josef Hořák, který se narodil 14. března 1933. Jeho otec byl malířem pokojů, podle pamětníkových slov velice schopný. Co mu prý ale nešlo, bylo podnikání jako takové. „To byl naprostý diletant, neschopný. Třeli jsme bídu. Sice živnostnická rodina, ale on nás nedovedl ani pořádně uživit,“ popisuje. Za příklad uvádí třeba to, že Josefova maminka chodila k nádraží, od kterého rodina kousek bydlela, sbírat uhlí. „To byla první republika.“

Všichni jsou určeni na východ, jenom Josef zůstane tady

Josef se narodil v Chrlicích, které jsou dnes součástí Brna. Vybavuje si válečná léta. „Když to Němci obsadili, zrovna jsem měl spálu a byl jsem v nemocnici,“ pamatuje si. A vzpomíná třeba také na to, jak se za války dětem měřily ve škole lebky. „Pak si maminku zavolali, to mi říkala hodně pozdě, a říkali: ‚Podívejte se, všichni jsou určený na východ, kromě Josefa. Josef zůstane tady,‘“ vybavuje si.

Poslední dny a měsíce války pamětník popisuje, že ve škole měl vždy jeden žák službu u rádia. Jeho úkolem bylo poslouchat hlášení a případně řediteli školy hlásit, zdali a kde jsou spojenecká letadla. Na základě toho případně následovala další opatření. Říká, že se za války setkal i s partyzány a také narazil na protitankovou minu. „V těch polích jsme sbírali všechno možné,“ vysvětluje.

V době osvobození byl zrovna v malém sklepě s dalšími asi dvaceti lidmi. „Na patra jsme tam spali. Najednou se na dveře ozvalo takové zaklepání a tatínek říká: ‚To je slušný člověk, jdu otevřít.‘“ Do domu vtrhlo podle Josefa devět Němců, kteří se do sklepa zavřeli spolu s rodinou. Za dalších zhruba dvacet minut dorazil do domu ruský voják. Rodina mu tehdy řekla, že u nich žádní Němci nejsou. „A utíkal dál,“ říká pamětník a jedním dechem dodává: „Tak to bylo první setkání s Rusama.“

Po druhé světové válce, konkrétně v roce 1948, dokončil pamětník školu. Do učení nastoupil v Olomouci, kde se vyučil uměleckým řemeslníkem – řezbářem. Přiznává však, že ho to nebavilo. „Když jsem s tím v roce 1951 praštil, to jsem byl vyučený, šel jsem dělat řidiče. Udělal jsem si řidičák a začal jsem jezdit,“ popisuje. 

Čtyři roky za vyzvědačství

V letech učení bydlel na internátě, a jak sám říká, přemýšlel tehdy, jak se postavit nastupující bolševické diktatuře. V únoru 1953 byl Josef zatčen coby člen odbojové skupiny Ladislava Samšeňáka a Jiřího Syrového. Na jaře roku 1951 pamětník ukázal Syrovému místa vojenských kasáren, zásobáren a rozestavěných továren. Syrový objekty vyfotografoval a měl je poskytnout francouzským agentům. Takto Josef vzpomíná na své zatčení: „Přijeli autem, vešli dovnitř, dali mi železa a odvezli mě. Vrazili mě do cely a tím to začalo.“ V červenci roku 1953 ho pardubický soud odsoudil za trestný čin sdružování proti republice na dva roky do vězení, součástí trestu bylo i propadnutí poloviny jmění a ztráta čestných občanských práv na dobu tří let. V listopadu téhož roku mu ale trest zpřísnil Nejvyšší soud, a to na vyzvědačství. Za to si pamětník odseděl čtyři roky. 

Občas to někdo nevydržel a začal řvát

„Zavřeli mě do místnosti, která měla šířku nejvíc asi 1,4 metru a délku 2,2 metru. Dveře byly ve stěně, na noc se otevíraly, leželo se na zemi, na dveřích, taková tuhá matrace. A jinak celou dobu od 6 do 22 hod. musel člověk buď chodit, nesměl sedět ani si dřepnout. Chodit nebo stát. A to je strašně dlouhá doba,“ vzpomíná Josef s tím, že takový režim byl po psychické stránce „dobře vymakaný“.

„To nebyla žádná legrace. Na samotkách totiž muselo být naprosté ticho. Občas to někdo nevydržel, začal řvát, takový šílený řev, naříkavý, to ještě přidávalo na vyburcování strachu a obav, co bude zítra,“ popisuje pamětník. Z knihy, kterou si přečetl, věděl, že musí pravidelně jíst. „Musíš jíst, co ti dají, protože to bys jinak za chvilku chcípnul. I když to byl první večer, každý měl sevřený žaludek, tak já jsem celou večeři klidně snědl, protože jsem věděl, že musím jíst,“ popisuje.

Ve vězení jsem dělal sochařskou práci

„Říkám to jen pro sebe, ono to tak není. Ale měl jsem štěstí, že jsem narozený pod Jupiterem v konjunkci Slunce. Takže jsem dítě štěstěny. To štěstí jsem měl v životě mnohokrát. A nakonec i v tom kriminále jsem proti ostatním muklům prošel toho strašně moc,“ říká dnes Josef. „Byl jsem zavřený v Olomouci, potom jsem seděl na Pankráci, z Pankráce mě odvezli do Chrudimi, seděl jsem v Chrudimi. Pak jsem seděl chvíli v Pardubicích a z Pardubic zase zpátky do Chrudimi. Tam odtud zase na Pankrác a z Pankráce velkým transportem do Jáchymova. A z Jáchymova mě odvezli na Slavkov,“ popisuje pamětník s tím, že ve Slavkově se přihlásil jako sochař. „Jsem si připadal trochu jako dobrodruh,“ říká dnes se smíchem. Převezli ho proto do Ostrova nad Ohří, kde vytvářel modely pro pražské štukatéry, kteří tehdy stavěli sídliště a kulturní dům. „Tam jsem půl roku dělal sochařskou práci.“ Výhoda to byla podle Josefa v tom, že se potkával s lidmi, které by za normálních okolností nepotkal. „Sešel jsem se s panem Evženem Löblem, ten učil Gottwalda a Zápotockého ekonomice. Žid. Různí lidé, zajímaví lidé tam byli, zahraniční vojáci,“ vyjmenovává.

Na svobodu se Josef dostal 27. února 1957, plně rehabilitován byl však až po pádu komunistického režimu v listopadu 1990. Po návratu z kriminálu ho ale nikde v Brně nechtěli zaměstnat, a to právě kvůli záznamu v rejstříku. „Ani na stavbu ne, nikde. Tak jsem se vrátil do jáchymovských dolů a tam odsud jsem nastoupil na vojnu,“ vzpomíná. 

To nejde, aby se ze mě stal bonzák

Právě na vojně za ním každý den chodili vyzvídat dva členové vojenské policie. Zkrátka se pamětníka ptali, co se tak mezi vojíny vypráví. „Říkal jsem si, že to nejde, že by se ze mě nakonec stal nějakej udavač, bonzák,“ vzpomíná Josef. Začal proto hledat fintu, jak se podobným otázkám vyhnout. A nakonec ji našel: zašel totiž za velitelem roty a s odkazem na to, že umí kreslit, dostal na starost vývěsní tabule. Od té doby, jak říká, měl od vojenské policie pokoj.

Po návratu z vojny šel do Ostravy a opět do dolů, tentokrát ale do těch uhelných. „Potom jsem rodičům pořídil byt a z Valašska se přestěhovali právě do Ostravy,“ říká. Josef se v roce 1965 oženil a vrátil se do Brna, kde pracoval v dopravním podniku jako řidič městské hromadné dopravy. Později vystudoval stavební průmyslovou školu, díky čemuž zanechal povolání řidiče a začal pracovat jako stavbyvedoucí. Se ženou mají dva syny, jeden se narodil v roce 1976, druhý v roce 1982.

Mít rád lidi

Josef Hořák s nadšením přivítal sametovou revoluci. „Ale teď už nadšený vůbec nejsem,“ říká. „Měl jsem to štěstí, že jsem se setkal s lidmi, kteří něco zkusili, znamenali. Takže jsem si pořád mohl dělat obrázek ze všech stránek – německé, ruské, naší... Člověk svým způsobem celý život zraje a pořád se učí. Nakonec dospěje v mém věku k závěru, že jedna věc je cenná – mít rád lidi. Ať jsou třeba zlí, tak na to zlo odpovídat v dobrém. Úsměvem, laskavostí, dobrotou. To jediné přináší klid, zahání strach a dělá radost, protože se potom člověku začne dařit,“ vysvětluje pamětník.

Ostatně právě to odpovídá na otázku, jaký vzkaz či moudro by předal dalším generacím: „Mít rád druhé. A nesoudit.“ Podle Josefa totiž lidé nejsou schopni soudit kvůli tomu, že nedohlédnou, v jaké rodině se člověk narodil, jaké měl dětství, mládí, jak byl vychován, co všechno dostal do vínku dobrého a co špatného. „To nejsme schopni vidět. Proto nejsme schopni ani soudu,“ vysvětluje. „Největší nebezpečí je, když zatvrdne srdce,“ uzavírá Josef Hořák.