Ing. Pavel Hořák

* 1950

  • „Tehdy mě kádrová prosila, jestli bych souhlasil, že místo té Afriky pojedu do Francie, což jsem si zezačátku říkal, že si snad ze mě dělá legraci, ale mysleli to vážně. Spěchali na to, takže já jsem dokonce ani neabsolvoval všechny povinné kurzy, které tehdy existovaly. Vlastně jsem dělal jenom zkoušku z francouzštiny, což mi naštěstí problém nedělalo, a nějaký pohovor, zcela formální, a rychle jsem tam odjel. Ten nástup tam byl docela zajímavý na tom obchodním oddělení, tehdy ještě obchodní oddělení bylo zvlášť od té politické části československého velvyslanectví, takže mě uvítal obchodní rada jako můj šéf. Já jsem tam byl ve funkci delegáta. Tehdy jsme ještě neměli diplomatický statut, to byl statut pracovníka obchodního oddělení. A on mě přivítal se slovy: ,Ty nejsi ve straně, nevím o tom, že bys měl nějakého strýčka, který tě tlačí. Jinak všichni mladí jezdí nejprve do Asie, do Afriky a ty jsi tady jako mladý ve Francii, to ty budeš asi pracovat pro jiné ministerstvo.‘ Tím teda samozřejmě myslel, že jsem estébák, kterého vysílají tímto způsobem, protože všechny tyhle podmínky jim bylo divné, že nesplňuju. Mě to samozřejmě trochu uráželo, ale na druhou stranu ta myšlenka nebo ta informace se rychle roznesla, takže mi to trochu pomáhalo. Oni se mě ti ostatní trochu báli, takže jsem toho malinko využíval.“

  • „Moje matka stejně tak prošla tím obdobím, kdy byla epidemie tyfu v Terezíně, kde se tam vracely nebo docházely všechny ty pochody smrti, kde Němci hnali vlastně všechny z východu z Polska směrem na západ a oni přicházeli zbědovaní do toho Terezína a přinesli s sebou taky tyfus. Matka je ošetřovala, byla určená k ošetřování těchhle lidí, ale když potom byl Terezín osvobozen a přišla tam Rudá armáda, tak sice byla vyhlášena karanténa, ale matka ještě s jednou svojí kamarádkou se sebraly a utekly. Když odcházely z Terezína, tak tam stál český policajt a údajně jim měl říct: ,Slečny, já vás ale nesmím pustit.‘ A pak říkal: ,Ale víte co, já se zrovna teď musím podívat tamhle stranou.‘ A otočil se a nechal je projít. Takže ony zrovna tak dorazily postupně do Prahy a tam se rodiče setkali. Takže řekl bych matematicky devět měsíců po tom setkání se narodil můj starší bratr.“

  • „Každý den brzy ráno, už někdy ve čtyři ráno byl takzvaně brífink, kdy ti organizátoři znovu prošli tu trasu, tu etapu toho dne, a upozorňovali na všechny možné záludnosti, pasti, co tam jsou, i změny, které byly oproti itineráři. Protože v té Africe, když foukal vítr, tak tam, kde byla nějaká velká duna, tak za týden už byla někde jinde, takže nějaké cesty tam moc nevedly. Když jsme tam byli prvně, tak samozřejmě to bylo v plenéru venku, tak nebylo moc dobře rozumět a slyšet, takže jsme si toho vždycky odnesli polovinu, toho, co nám říkali. Takže tehdy jsem měl ten nápad, který se hrozně osvědčil, pak to všichni používali. Naštěstí, nevím, jak jsme na to přišli, jsem měl s sebou takový malý diktafon, takže já jsem vždycky šel až k té troubě nebo k tomu zesilovači, tam jsem si ten diktafon dal a nahrál jsem všechno, co k tomu dnu říkali. Vůbec jsem ty navigátory nebudil ani ráno, aby tam byli se mnou, a pak jsme se zavřeli do kabiny a já jsem si to pouštěl a diktoval jsem jim detaily, které si zapisovali do toho itineráře, aby věděli. A samozřejmě, když jsem nerozuměl, tak ten diktafon mi umožňoval, abych si to pustil třeba dvakrát třikrát, abych doopravdy porozuměl.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Písek , 14.02.2020

    (audio)
    délka: 01:45:23
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

O všem je potřeba pochybovat

Vítězství v závodech na kajaku
Vítězství v závodech na kajaku
zdroj: archiv pamětníka

Pavel Hořák se narodil 16. ledna 1950 v Praze, ale od tří let žil v Písku. Jeho matka byla Židovka a přežila pobyt v Terezíně a jeho otec byl coby manžel ze „smíšeného“ manželství deportován do pracovního tábora Klettendorf na území dnešního Polska. Pavel se po maturitě v roce 1968 dostal na několikaměsíční pobyt do Francie, kde se dozvěděl o okupaci Československa a poté ho čekal komplikovaný návrat do vlasti. Vystudoval Vysokou školu ekonomickou a nastoupil do Motokovu. V roce 1982 vyjel za obchodní oddělení Motokovu na pět let do Paříže. V průběhu svého pobytu se zasadil o účast Československa na závodu Paříž-Dakar, kterého se také dvakrát zúčastnil. Po sametové revoluci odjel do Paříže znovu jako diplomat. Následně působil i jako diplomat ve Vídni. Dnes (2020) žije v Písku.