Václav Hrabý

„Prakticky celý den jsem seděl s vedením Vojenských staveb České Budějovice. Věděl jsem, co se na Poledníku dělá, to se pronese. Museli jsme podepsat glejt, že souhlasíme s tím, že o tom nesmíme nikde mluvit. Neexistovalo focení, bylo zakázané. Dvacet roků jsme nesměli vycestovat nikam do zahraničí, jenom do socialistického sektoru. To jsme museli všechno podepsat. Potom se to nějak vžilo, dostalo pod kůži, že se o tom nemluvilo. Večer jsme se stavěli v Rejštejně v hospodě na večeři, byli tam dobří harmonikáři, tak jsme si zazpívali. Ale o Poledníku se nemluvilo, mluvilo se o sportu, o holkách a podobně, ale o stavbě jsme se nezmiňovali, protože jsme věděli, že z toho by mohl být malér."

„Takový krásný zážitek byl, že jsme o tom nikde nesměli mluvit. Ale Američani o tom měli přehled, ti věděli víc než my. U hranice přistávali jejich helikoptéry – ty Cobry - byla necelý kilometr od Poledníku. Až k hranici mohli naletět, sledovali, co se dělá, všechno si natáčeli. Když zavřu oči, úplně vidím toho černocha, který pilotoval helikoptéru, jak se nám směje. Jeho bílé zuby byly úplně vidět v tom obličeji. Mával nám. Prostě tam byli někdy i dvakrát za den, někdy třeba obden. Nebylo týdne, aby tam někdo nepřiletěl na kontrolu, minimálně dvakrát nebo třikrát v týdnu přiletěla ta jejich helikoptéra."