Jaroslav Hrdina

„Když se schylovalo k tomu převratu, nebo k té revoluci, tak se tam otec jel podívat. To byla snad jedna z mála návštěv, jestli nebyla jediná, a bohužel nějaký místní občan, který tam dělal nějaký dozor, tam na něj začal vyskakovat, že tam zkrátka nemá co dělat. Táta byl slušňák, nechtěl s ním jít do nějakého konfliktu, tak obešel statek a šel pryč.“

„Maminka vždycky vypravovala, že ty peníze na státním statku byly dost na nízké úrovni. Když chtěla druhý den koupit kousek chleba, rohlíky nebo dejme tomu máslo na neděli, tak chodila po brigádníkách, kteří k nám jezdili z fabriky a třeba nechávali prázdné lahve po polích a mezích. Tak chodila, sbírala a večer si vzala kus prázdného papíru a tužku a počítala, jestli za ty nasbírané flašky, většinou od piva, jestli si může dovolit koupit nám dětem chleba anebo třeba to máslo, to byl pak svátek. To byly podmínky, kterým se dneska už dá těžko věřit. Takže opravdu ty rodiče doslova a do písmene se jmenovali Hrdinovi a opravdu byli hrdinové, protože to, co dokázali, přitom nám tam pak přibyli dva sourozenci, takže nás bylo sedm malých dětí... I když pak jsme už trochu povyrostli. Byl to od nich opravdu nadlidskej výkon a nikdy jim nebudeme moct poděkovat za to, co v těch hroznejch podmínkách pro nás udělali.“

„Ten režim zkrátka naplánoval takové dodávky, které byl nesmysl splnit, to bylo nemyslitelné takovou výši udělat. Když pak tedy ty dodávky nešly splnit, no tak se dali do novin jako nepřátelé režimu, že škodí a že brání rozvoji socialistického zemědělství. Došlo to tak daleko, že otec šel k soudu do Lanškrouna, tou dobou okresního města, a byl odsouzenej teda na tři měsíce. Maminka s náma, s pěti malejma dětma, musela to hospodářství udržovat sama za krutých podmínek, i když se nám někteří příbuzní snažili trochu pomoci. Bohužel rozsudek soudu zněl tak, že musíme být vystěhovaný, k čemuž tedy došlo toho 12. června roku 1953. Otec teda dostal ty tři měsíce nepodmíněně, stavěl někde u Křižanova, tady u Seče, přehradu. No a pak, když se vrátil, tak jsme byli s nejnutnějšíma věcma, to znamená, abysme měli co na sebe... Stala se taková rarita, že jsme si tuším nemohli vzít s sebou ani rádio a jízdní kolo.“