Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Hrdina (* 1945)

• narodil se 18. května 1945 v obci Bystřec

• pochází ze starého selského rodu

• jeho otce Jana Hrdinu v době kolektivizace odsoudili ke třem měsícům vězení a pokutě

• rodina se musela vystěhovat na státní statek u Hluboké nad Vltavou

• rodina žila v nuzných poměrech

• některé z dětí nesměly studovat

• pamětník se vyučil kovářem a celý život pracoval v JZD

• v roce 1966 se rodina přestěhovala do východních Čech

• rodný statek v Bystřeci byl 80. letech z větší části zbořen

• po sametové revoluci otce rehabilitovali a majetek mu byl vrácen

Osmiletý Jaroslav se s rodiči a ostatními sourozenci ocitl ze dne na den v novém, neznámém prostředí. Otec statkář se právě vrátil z vězení, kam ho zavřeli za neplnění likvidačních zemědělských dodávek. Jedním z jeho dalších trestů bylo i nucené vystěhování celé rodiny a zákaz pobytu v rodném kraji pod Orlickými horami. Museli odjet na přikázané místo v jižních Čechách.

Rodiče, a hlavně matka, se tu neuvěřitelně nadřeli a dostávali za to jen mizivý plat. „Maminka často plakala nad papírem, kde si počítala, jestli může pro nás vůbec koupit něco k jídlu,“ smutně vypráví Jaroslav Hrdina. Některé z dětí byly velmi nadané, přesto nemohly vystudovat ani střední školu. Jejich život se začal vyvíjet k lepšímu až v šedesátých letech.

Rodová historie sahá do 17. století

Rod Hrdinových hospodařil na statku č. p. 51 v Bystřeci už od roku 1620. Otec Jan Hrdina převzal hospodářství ve svých devatenácti letech, když mu zemřel otec. V té době ke statku patřilo třicet hektarů polí a luk a sedm hektarů lesa. V roce 1940 se oženil s Marií. Rolníci si ve vsi vypomáhali, dohodli se, co kdo potřebuje. V roce 1943, když už byl na světě prvorozený Jan, jejich statek zabrala německá osídlovací společnost. Hrdinovi se měli vystěhovat a odejít na práci do Říše. Nicméně nakonec zůstali doma, protože zájemce o jejich statek přišel na frontě o syna a už se nikdy neukázal...

Narodilo se jim sedm dětí: Jan, Jaroslav, Zdeněk, Marie, Vlasta, Josef a Věra. Poslední dva jmenovaní přišli na svět už v jižních Čechách. Jaroslav strávil v rodné vsi jen prvních osm let života, nicméně na tu dobu mu zůstaly pěkné vzpomínky. „Chodili jsme každou neděli do kostela. Potom šla maminka domů vařit oběd a my jsme šli do hospody. Táta si dal jedno pivo a popovídal si se sousedy, my jsme dostali párek,“ vzpomíná s úsměvem Jaroslav.

Otec si postavil hlavu a odmítl

Komunistický převrat znamenal pohromu pro větší i menší rolníky. V roce 1949 vznikl zákon o jednotných zemědělských družstvech (JZD), čímž nastala postupná likvidace soukromého zemědělství. Větším sedlákům režim jejich statky zabavil, menší rolníci měli vstoupit do družstev. Nátlakové metody měly různou podobu. Jana Hrdinu staršího nejprve nutili ke vstupu do JZD. „Otec si postavil hlavu a odmítl. Odmalička byl spjatý s půdou, chtěl na ní hospodařit, tak proč by to dělal,“ vysvětluje pamětník. Poté je stát dusil postupně se zvyšujícími požadavky na dodávky masa a mléka. Brzy se staly nesplnitelnými a otce následně odsoudili na tři měsíce vězení, oficiálním jazykem za ohrožení jednotného hospodářského plánu. Dalšími tresty se stala peněžitá pokuta deset tisíc korun, konfiskace statku a zákaz pobytu celé rodiny v okrese Lanškroun.

Po otcově propuštění z vězení v červnu 1953 se měli okamžitě odebrat na určené místo v jižních Čechách. Při vystěhování jim asistovali policisté v civilu, uniformovaný příslušník je pak celou cestu doprovázel. Přijela dvě nákladní auta, na něž rodina naložila část majetku. „Když jsme si chtěli vzít kolo nebo rádio, policisté nám v tom zabránili, protože to prý není potřeba k životu,“ trpce vzpomíná Jaroslav. Celý den až do dvou hodin v noci jeli z Orlických hor do jižních Čech. Kromě maminky a nejmladší sestry všichni seděli na otevřené korbě. Ten den bylo zrovna příšerné počasí a na místo dorazili celí zmoklí a zmrzlí.

Jen vidle a kopáč

Ubytovali je v loveckém zámečku, nebo spíše chatě, šest kilometrů za Hlubokou nad Vltavou. Kromě rodičů a pěti dětí s nimi přijela i babička z otcovy strany. Bydliště bylo sice krásné, nicméně bez topení. Hrdinovi trpěli zimou, do postele chodili spát teple oblečení a s kulichy na hlavách. Dvouletá Vlasta šestkrát onemocněla zápalem plic. Navíc se zde postupně narodily další dvě děti. Snad i přímluva dětské lékařky způsobila, že pro Hrdinovy a další rodiny vystěhovaných sedláků tu postavili bytovku. S příbuznými si mohli pouze psát, jen zřídkakdy někdo přijel na návštěvu.

Rodiče pracovali na Státním statku Hluboká nad Vltavou v pobočce Stará obora spolu s dalšími sedláky a Romy. Otec jezdil s koňmi a matka pracovala v rostlinné výrobě. „Pro ni to byla hrozná a těžká práce, žádná mechanizace, měla jen vidle a kopáč,“ poznamenává pamětník. Plat měli minimální. Maminka například sbírala pivní lahve po brigádnících, aby za utržené peníze mohla dětem koupit chleba či máslo. Maso jedli jednou za týden až čtrnáct dní.

Matka s otcem sice s každým dokázali vyjít, nicméně s režimem nechtěli nic mít. Občas přišel nějaký funkcionář z vesnice s nabídkou, aby vstoupili do komunistické strany, ale oni to vždycky odmítli. „Říkali: ‚Podívejte se, co nám tenhle režim provedl, to nepřichází v úvahu.‘ Nicméně když přišly volby, přijel valník a naložil všechny ze statku, včetně naší babičky, a jelo se volit. To bylo prostě povinné,“ vysvětluje pamětník.

Děti pracovaly, aby rodičům pomohly v živobytí

Jak děti rostly, pomáhaly doma a také vydělávaly peníze. Sbíraly kaštany a žaludy pro zvěř, vypomáhaly o žních, například obsluhovaly mlátičku. Sbíraly na poli klásky, těmi se krmila drůbež a králíci. Nicméně děti si také užily běhání po romantické jihočeské krajině plné hlubokých lesů a koupání v rybnících. Chodily i do obory pozorovat zvěř a sbírat houby. Sice se tam nesmělo, ale správce to dětem Hrdinovým toleroval. Do školy to bylo šest kilometrů. Sice jezdil autobus, ale v zimě často nedorazil.

Někteří ze sourozenců byli velice nadaní. „Třeba bratr Zdeněk jezdil na matematické olympiády a Josef a Věrka měli výborný prospěch. Jenže se nikdy nemohli dostat na školu, museli jít do zemědělství,“ říká pamětník. Jaroslav se vyučil kovářem a po vyučení začal také pracovat na Státním statku Hluboká, v pobočce Vondrov.

Dělal jsem velitele tanku

V říjnu 1964 nastoupil povinnou vojenskou službu, tak jako každý mladý a zdravý muž jeho věku. Narukoval jako tankista k tankovému praporu do Holýšova u Domažlic. V roce 1965 cvičil v Praze na spartakiádě a poté prošel cvičením vojsk Varšavské smlouvy. „Jak se říká, vojna není kojná, bojovali jsme a stříleli ostrými, dělal jsem tehdy velitele tanku,“ vzpomíná Jaroslav.

S vojnou skončil na podzim roku 1966 a již v únoru následujícího roku se jeho rodina přestěhovala do Boharyně u Hradce Králové. Chtěli být blíž širší rodině, a proto zde koupili starší domek se zahradou a stodolou. Mohli se sem přestěhovat, protože čtyři členové rodiny nastoupili do místního JZD. V jižních Čechách zůstal nejstarší bratr, který se tam oženil a založil rodinu.

Rok 1968 a okupaci vojsky Varšavské smlouvy už tedy prožili na Královéhradecku. „Pamatuji se, jak jsem jel do Hradce na motorce a polští vojáci tam byli zakopaní s kulometem. Měl jsem strach, že mě zastřelí,“ vzpomíná Jaroslav. Na druhou stranu vojáci pomohli s hašením požáru stodoly JZD Boharyně, ke kterému se náhodou přichomýtli.

Na začátku sedmdesátých let se pamětník oženil se Zdeňkou. Narodily se jim tři děti, Jaroslav, Petr a Zdeňka. Nejprve našli bydlení paradoxně po vystěhovaném sedlákovi a později si postavili domek v boharyňské místní části Homyle.

Statek srovnali se zemí

Na konci osmdesátých let se tatínek jel podívat na svůj statek v Podorlicku. „Nějaký bdělý občan ho vykázal s tím, že tam nemá co dělat. Oficiálně se sem nesměl podívat až do převratu,“ popisuje pamětník. Statek zchátral tak, že ho v roce 1985 srovnali se zemí. Zbyl jen bývalý výměnek.

Po revoluci otce v plném rozsahu rehabilitovali a rodině vrátili veškerý majetek. Dohodli se s JZD, že zmíněný výměnek opraví v rámci kompenzací a Hrdinovi ho budou užívat jako chalupu. Jan Hrdina starší si ale svobodných časů neužil, zemřel v roce 1991. Pamětníkova matka se zajímala o politiku, ráda chodila volit a odebírala všemožné noviny. Byla sečtělá a vzdělaná. I v Boharyni s manželem navštěvovali kostel a ona se starala o jeho údržbu a úklid, dokud jí síly stačily. Její vyprávění sepsal nejstarší syn Jan. Rodiče byli celý život zvyklí poctivě pracovat a slušně s každým vycházet. Tomu se snažili naučit i svoje děti a vnoučata.

Jaroslav Hrdina pracoval šestatřicet let jako kovář a opravář traktorů. Dva roky před svým odchodem do důchodu dostal vyhazov pro nadbytečnost, sehnal si však práci v JZD Humburky, kde pracoval ve stavební partě. Po odchodu do důchodu si užíval radostí s dětmi a vnoučaty. V roce 2020 žil spokojeným životem ve svém domě v Homyli.