Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Hrdina (* 1945)

• narodil se 18. května 1945 v obci Bystřec

• pochází ze starého selského rodu

• jeho otce Jana Hrdinu v době kolektivizace odsoudili ke třem měsícům vězení a pokutě

• rodina se musela vystěhovat na státní statek u Hluboké nad Vltavou

• rodina žila v nuzných poměrech

• některé z dětí nesměly studovat

• pamětník se vyučil kovářem a celý život pracoval v JZD

• v roce 1966 se rodina přestěhovala do východních Čech

• rodný statek v Bystřeci byl 80. letech z větší části zbořen

• po sametové revoluci otce rehabilitovali a majetek mu byl vrácen

Jaroslav Hrdina se narodil 18. května 1945 v obci Bystřec v okrese Ústí nad Orlicí. Rodiče hospodařili v čísle popisném 51 a kromě hospodářství se starali o početnou rodinu s pěti malými dětmi. Válečné útrapy díky poctivé práci a možnosti si něco vypěstovat přežili bez úhony, zato po roce 1948 nastaly pro rodinu Hrdinových těžké časy.

„Rodiče hospodařili třeba i za okupace pod nacistickým Německem. Pokud se nějakým způsobem snažili plnit dodávky, i tento režim je nechal hospodařit. Bohužel po tom obratu v roce 1953, kdy nastala opravdu krutá situace pro zemědělce, to došlo tak daleko, že prakticky ten statek zmizel z povrchu. Což bylo krutý.“

Nový komunistický režim se rozhodl zlikvidovat malé soukromé zemědělce, hlavně ty, kteří hospodařili na pozemcích větších než dvacet hektarů. Naplánovali jim takové povinné dodávky, které bylo nemyslitelné splnit. Toto nové nařízení postihlo i rodinu pamětníka. Nejprve se ocitli v novinách jako nepřátelé režimu, kteří brání rozvoji socialistického zemědělství, a pokračovalo to soudem s otcem, který si vysloužil tři měsíce nucených prací. Stavěl u Křižanova Sečskou přehradu. Maminka Jaroslava Hrdiny se zatím sama na statku starala o celé hospodářství a o pět malých dětí. Okolí se k nim zády neobrátilo, nejbližší rodina se jim snažila pomáhat, i sousedé, ale našla se také řada bližních, kteří se k nim obrátili zády, protože se sami báli o svou existenci.

Po otcově návratu z vězení přišla další rána. Rodina se musela ze svého domova vystěhovat. Dne 12. června 1953 se Hrdinovi vydali do nového domova na státním statku v Českých Budějovicích. Mohli si s sebou vzít pouze nejnutnější věci.

„Nemohli jsme si s sebou vzít ani rádio, ani jízdní kolo. Protože určitý funkcionář, který tam byl přítomen, prohlásil, že tohle jsou všechno věci, které jsou nepotřebné k životu. Zbyla po nás hromada věcí, protože otec byl poctivý a šikovný hospodář. Zbyla tam hromada strojů a vybavení, které bylo časem rozebrané a rozkradené.“

Jaroslav Hrdina se zamýšlí nad důvody jejich vystěhování a soudí, že to bylo patrně proto, aby nemohli negativně působit na další rolníky v jejich okolí. Otec měl navíc v rozsudku napsáno: Návrat nežádoucí a že se až do konce svého života nesmí do rodné obce vrátit. Do Orlických hor se znovu nakrátko zajel podívat až po čtyřiceti letech, po převratu v roce 1989. Podobně postižené byly v obci Bystřec podle pamětníka asi tři rodiny.

Podmínky v jejich novém domově byly otřesné, zejména pro rodinu s pěti malými dětmi. Nejstaršímu potomkovi bylo jedenáct let. Státní statek Hluboká nad Vltavou měl několik objektů, sedm kilometrů od Hluboké směrem na Týn nad Vltavou byla obora, kde měl letní sídlo kníže Schwarzenberg. Zde rodinu Hrdinových ubytovali. V zimě se obydlí nedalo vytopit a děti musely chodit spát do peřin v čepicích, šálách, teplákách a ponožkách. Přesto trvalo tři roky, než se rodičům pamětníka podařilo získat pro ně lepší zázemí v nově postavené bytovce. Navíc k pěti dětem během jejich pobytu v Hluboké nad Vltavou přibyli ještě další dva malí sourozenci. 

Oba rodiče pracovali na státním statku v podmínkách pro dnešní generaci už těžko představitelných. Maminka se pohybovala v rostlinné i živočišné výrobě a tatínek jezdil s koňmi. Jaroslav Hrdina vzpomíná, že když chtěla jeho maminka dětem koupit chleba, rohlíky anebo máslo na neděli, musela chodit po mezích a sbírat prázdné lahve od piva, které tam nechali brigádníci.

Po třinácti letech se rodičům Jaroslava Hrdiny podařilo koupit rodinný domek u Hradce Králové a v roce 1966 se tam celá rodina přestěhovala. Všem sedmi sourozencům komunistický režim znemožnil studium, rodiče byli kulaci, a proto z politických důvodů pro ně další vzdělání zůstalo nesplnitelným snem, i když se dobře učili a jejich maminka se o to hodně snažila. Pamětník se vyučil kovářem a ostatní sourozenci pracovali v zemědělství nebo se vyučili řemeslu. Jaroslav Hrdina se věnoval kovářskému řemeslu celý svůj aktivní život, šestatřicet let pracoval v jednotném zemědělském družstvu (JZD) Kratonohy, dva roky před důchodem bohužel dostal výpověď, ale našel si zaměstnání v sousedním JZD Humburky u Nového Bydžova, kde působil ještě pět let.

Po roce 1989 se rodina Hrdinových bohužel už neměla kam vrátit, protože jejich dům v Orlických horách byl zničený. Pamětník říká: „Po našem vystěhování se obydlí zdevastovalo. Nastěhovali se tam lidé, kteří o to nepečovali. Řekli nám pak, že je potřeba rekonstrukce statku, že je ve špatném stavu. Rekonstrukce spočívala v tom, že to v osmdesátých letech rozhrnul bagr.“

K soukromému hospodaření se rodina už nikdy nevrátila, z jejich domova zbyl pouze výminek s kouskem chléva, kde původně bydlela babička. Nebylo už kde hospodařit, na jejich pozemku totiž vyrostl ohromný sklad. Sourozenci Hrdinovi se tam dnes už jezdí jenom dívat. Jaroslav Hrdina stále vzpomíná na své rodiče, na jejich odříkání, celoživotní tvrdou práci a obdivuje je za to, jak se tehdy v tak obtížných podmínkách dokázali postarat o tak velkou rodinu.