„Mým prvním vzděláním byla česká škola ve Slavonicích, která byla menšinová. Byly tam jen dvě třídy a pět oddělení, protože Slavonice byly de facto německým městem. Žili tam jiní lidé, než žijí tady v Sudetech. Měli i jiné nářečí, vídeňské, byli spíše Rakušáky. Během divokého odsunu museli během dvou hodin všichni opustit svoje domy. Já jsem se vždycky cítila jako Češka. Moje maminka byla velká Češka. Za první republiky bylo ve Slavonicích málo Čechů, jen státní úředníci. Byla tam česká škola a Česká beseda, hospůdka. Vzadu byl sál, kde se hrálo české divadlo, maminka byla nápověda.“
„Když přicházeli Němci, můj tatínek zůstal ve Slavonicích. Moje maminka vzala mě, o rok mladšího Bohouše, Evu – ročník 1932 a malou Janičku – ročník 1936 a utekli jsme. Maminka byla Češka a táta Němec, tak zůstal doma. Mé velké sestry pracovaly jedna v Poděbradech, druhá ve Zlíně a třetí u Kladna, takže ve Slavonicích nebyly. Optovaly pro Československo. Ty byly Češky. My, malé děti, jsme to odnesly, po tátovi jsme byly zapsané jako německé! Byli jsme ubytovaní na zámku (v Třešti), spali jsme tam jednu nebo dvě noci. Pak přišli páni a zjišťovali, kdo všechno ze Slavonic a z okolí z Poločechů a Čechů tam je. Uviděli tam paní Kvapilovou se čtyřmi dětmi. My jsme měli dvě prasata a táta zůstal doma, že je Hitlerovi nenechá. Říkal, že ve Slavonicích zůstane a že se uvidí, co bude dál. Ti úředníci, když zjistili, že táta je doma v baráčku, tak mámě řekli: ‚Paní Kvapilová, co tu chcete dělat s těmi čtyřmi dětmi?‘“
„Za války jsem byla zaměstnaná u Bati v dislokované pobočce ve Vídni, jmenovalo se to BEAG – vývozní společnost Bati. Protože Vídeň byla bombardovaná, tak jsme byli přeložení do Sušice. Tím pádem jsem zažila konec války v Sušici a tam přišli Američani. Bydlela jsem u paní Šebestové. V naší kanceláři už panovala nervózní nálada. O politiku jsem se sice nijak zvlášť nezajímala, bylo mi devatenáct let, ale šuškalo se všelicos – že Amerikáni už jsou tam a tam. Najednou, jednoho rána, bylo řečeno, že už jedou, ale že ještě nejsou v Sušici, že už jsou někde tady v okolních vesnicích. Byla jsem tak zvědavá, že jsem se sebrala a šla jsem na náměstí, kde už bylo pár lidí. Německé armády ale projížděly dříve, než se událo tohle všechno. Najednou bylo slyšet veliký kravál, veliké vozidlo. Náměstí se svažuje dolů, vprostřed je radnice, tam hotel Fialka a tam silnice, po které přijel obrněný vůz. Vyskákali z něj vojáci s puškami a hned se ptali lidí, zda jsou tu němečtí vojáci, ale ti už byli pryč. Žádné Němce tu už nenašli. Najednou tam přišel nějaký pán, nejspíš policajt, a říkal: ‚Co tady děláte? Prosím vás, jděte domů! To nevíte, co se tady bude dít. Vždyť se to neví!‘ Musela jsem odejít. To byl první den.“
„V roce 1938, byla jsem dvanáctiletá holka, jsme byli ti ‚Saopem’. Moje malá sestřička ještě vůbec neuměla německy, tak jsem s ní na ulici mluvila česky. Jedna holka od nás z ulice, už to byla slečna, řekla: ‚Teď je konec s tím plácáním českým, teď musíte mluvit německy.‘ Byli jsme ti ‚Saopem’. A v roce 1945 jsme byly kolaborantky. Do Sušice přijel jazzový orchestr Malina a my jsme byly na tu taneční hudbu. Já když si na to vzpomenu, tak mám takový vztek, že to dál nejde. Taky jsme si chtěly jít zatančit. Vprostřed programu byla pauza. Vylít nějaký kluk, já si ho nepamatuju, ani nevím, jak se jmenoval, a řekl: ‚Tady jsou kolaborantky. Kolaborantky ven!‘ Nebylo to pěkné. Ten začátek, ale pak se to spravilo. Přestože se to spravilo, tak jsme tam s Arnoštem, s mým manželem, nechtěli zůstat. Arnošt měl zas na hlavě německou armádu, tak to bylo špatné. Byli taky dobří kluci, kteří se do Slavonic přistěhovali. My jsme byly mladé hezké holky a potom nás už brali. Ale ten začátek byl škaredý.“
„V kanceláři jsme měli jen službu, už se nic nedělalo. Bylo veselo, bylo to nádherné. Najednou se otevřely dveře a vešel chlap jako hrom. Zůstala jsem na něj zírat. Vešel dovnitř a povídá: ‚What are you doing here?‘ – Co tady děláte? A kdo jste? Řekla jsem: ‚What are you doing here? I´m working here.‘ ‚Oh yeah? Do you speak English? Where did you learn English?‘ Moc jsem toho neuměla, ale řekla jsem: ‚At school.‘ Vypadal jako John Wayne. Řekl: ‚Wait here. Don´t go away! I will come back.‘ A odešel. Říkala jsem si – odešel, tak odešel, no. Najednou se vrátil s mladým klukem, jmenoval se Archie James Marschall. Krásný kluk. Ten hromotluk mě přivedl do tak blbé situace, protože řekl: ‚Do you like him?‘ Řekla jsem: ‚I don´t know him!‘ Takhle jsem se spřátelila s Archiem. Nakonec jsme spolu ‚kamarádili’ čtrnáct dní, pak byl přeložen a musel pryč. Měl mě velmi rád. Chtěl si mě vzít. Mám jeho fotografii, krásnou. Přijela pro mě moje kamarádka Helenka Bergrová a moje sestra Kamila a těm se tam strašně zalíbilo. Taky se tak trošku ‚kamarádily’ s těmi americkými kluky. Vždyť to bylo něco! Když šly z nádraží, jeep jel okolo: ‚Hello, baby!‘ Všechno bylo veselé. ‚Pojďte, my vás svezeme, vezmeme vám kufry. Kam jedete?‘ ‚My jedeme pro moji sestru.‘ Abych se dostala domů. Mně se domů ani nechtělo, protože to byl krásný čas. Byl máj. Osvobození byl asi nejkrásnější čas mého mládí. Ani ne tak politicky… Bylo to krásné. Američani byli holt príma.“
Eliška Hronová, rozená Kvapilová, se narodila v roce 1926 ve Slavonicích do smíšené česko-německé rodiny, v níž vyrůstalo celkem deset dětí. Maminka byla Češka, otec Němec, v rodině se mluvilo oběma jazyky. V roce 1938 se dospělé starší sestry usazené v Čechách přihlásily k české národnosti, Eliška a její mladší sourozenci k německé. Po záboru Sudet a připojení k Německé říši zůstala rodina ve Slavonicích. Od roku 1944 pracovala Eliška Hronová ve vídeňské pobočce účtárny společnosti Baťa Ein- und Ausführgesellschaft (BEAG, vývozní společnost Baťových závodů). Kvůli bombardování Vídně byla pobočka přeložena do Břeclavi a nakonec do Sušice. V Sušici se Eliška Hronová dočkala osvobození města americkou armádou. Zde prožila intenzivní vztah s americkým vojákem Archiem J. Marschallem, který skončil po dvou týdnech jeho přeložením. Eliška Hronová se v létě 1945 vrátila do rodných Slavonic, v roce 1948 se provdala za přítele z mládí Arnošta Hrona, který pocházel také ze smíšené rodiny. Prožili krásné, kamarádské manželství a vychovali společně dceru Alici. Protiněmecké nálady nových slavonických dosídlenců manžele Hronovy v roce 1952 přiměly ke stěhování do Rotavy v okrese Sokolov, oba našli práci v závodě Škoda Rotas. Eliška Hronová žila se svou dcerou Alicí v Rotavě. Zemřela 12. června roku 2018.
